Když legendy umírají

Zobrazit celou fotogalerii

Jak si jej budeme pamatovat a nosit ve svých srdcích

Dokázal přejít hřebeny Brd dvacetikilometrovým pochodem v těsných polobotkách. Nepostěžoval si. Byl velmi mladý a záleželo mu na tom, aby byl za muže mezi muži, jimž chtěl dát své přátelství. 

U voznického rybníka pak, pod legendárním campem Bíkej, když konečně ze zad shodil vypůjčenou americkou tornu, aby si před muži nezadal, odešel stranou a z bot vyléval krev z odřených nohou. Takového jsme ho znali. Své problémy si nechával pro sebe, lovil a řešil potíže svých přátel. Byl válečníkem první linie, pro přátele se plížil minovými poli života a dělil se s nimi o poslední kousek chleba i košili. A byl veselý a vtipný, že by ho koupili naši nejpřednější komici, kdyby se jim dal. Nezapomenu na jeho oči, které zajiskřily smíchem, už v posledních dnech, co mu zbývaly. „Kdopak tomu tady šéfuje?“ ptali jsme se návštěvou u jeho nemocničního lůžka. Chviličku nad otázkou váhal, jakoby přemýšlel, potom klidným a vážným hlasem, avšak s onou jiskrou v oku odpověděl: „Nějaký Mengele, člověče.“

Dnešní šedesátníky naší obce vodil po Starém městě pražském, když ještě vykazovalo silné příznaky Foglarových Stínadel. Vnikal s nimi do tajemným objektů vonicích klukovským dobrodružstvím. Při napínavých večerních hrách, v úzkých staropražských uličkách se jeho vysoká a tehdy hubená postava, díky níž dostal svou přezdívku, míhala tmou jako mýtický démon Vontů Široko. Pana Zdeňka Buriana začátkem šedesátých let, přesvědčil, že jeho kresby indiánů budou slušet našim tajným skautským zápisníkům a od Franka Elstnera se učil lasování. Budeme si, pamatovat, že nikdy neuměl pořádně semaforovou abecedu a přesto ji naše nováčky učil a zkoušel. Dokázal však, a to je prokázáno, houževnatě pracovat na téměř všech našich klubovnách. Dodával jim ráz a styl. Klubovna u „Černého orla“ na horním malostranském náměstí, Krkonošská 13, Severní přístav v libeňské zátoce, Rokycanda a další by mohly mluvit.

Pamatujeme ho jak na první svobodný skautský tábor po dvaceti letech, v roce 1968, přijel za námi na Stoječínský rybník. Jedl jsem tam od něho prvního kapra ve svém životě. Někdo mu ošetřoval utrženou patu, kterou si poranil při ranní rozcvičce, když jsme mu večer řekli, že ani na hrdiny jako je on se amnestie od rozcvičky nevztahuje. Z toho tábora přinesl časopis Junácký činovník Stopkovu fotku, jeho dlouhých nohou obutých v rýhovaných kanadách, jak přesahují okraj podsady. Pamatujeme jej jak v srpnových dnech roku 1968 jezdil na motorce svého bratra Oldy od jedné pražské tiskárny ke druhé a rozvážel, s mou ženou na zadním sedadle, protiokupační noviny a letáky. Jedné paní, která mu nečekaně vstoupila do cesty, přejel u Národního divadla (pamatujete na to?) špičky nohou. Zastavil a omlouval se té ženě, ačkoliv za situaci zjevně nemohl. Dáma jen mávla rukou a řekla s úsměvem: „Jen dál, do boje, hochu!“ Dlouho její výrok používal. Vzpomínáte, jak strhl na hotelu Vítkov sovětskou vlajku a odseděl za to osmnáct měsíců, když ho udal soused z jeho domu? A jak přijel za námi na tábor, na druhé Bezdružice, kde se dávala dohromady Stará a Malá Pětka. Lovil tam v úterském potoce pstruhy a pomáhal nám demontovat svého jmenovce, nejvyšší stožár v historii oddílu. Pamatujete, že to byl on, kdo nám otevřel přístup k hliníkovým kochmašinám a americkým pánvičkám? Nelenil a odjel do Šumperka na bonanzu zbytků tam hnijící výstroje americké armády, kterou na skládku vyváželi sověti obsazující místní kasárna. Co jen těch plátěných patrontašek a chlebníků odtud navezl. Než nám je porozdával, zbavoval je mnohaleté špíny tak, že koupelna u nich doma byla více než týden nepoužitelná.

My co jsme jej měli více než deset let den co na očích při našem zaměstnání vzpomínáme a chechtáme se, jak se styděl, když na jedné ze střešovických škol zkrátil příliš dlouhé štafle. Jak běhal pod žižkovským Krejcárkem a sháněl auto na odvoz Danielovy rozložené chatky. Jak nosil na velkém tácu, v hrnečcích od Járy, ránem vonící kávu. Rozděloval nám ji v naší pracovní šatně a hned se zapojil do pravidelných debat o tom jak to udělat aby ten krásný den kdy komouši konečně potáhnou přišel co nejdříve. Říkával v těch vzrušených dnech listopadu 1989, že do figury revoluce by se „šiklo jich pár zhoupnout“ a s povzdechem dodával, „ale když vy nechcete být jako oni“.

Vzpomínáte jak se na jedné z prvních schůzí obnovovaného Junáka, v lednu 1990, obrátil na Owíga a zeptal se ho, před našimi junáckými bratry a sestrami (co ještě před pár dny komuošovali, pionýrovali a svazákovali): „Soudruhu plukovníku, stále sladíte třemi“ a úslužně, s úklonou, mu podával šálek kávy a lžičku? Vzpomínáte, co to s těmi našimi bratry udělalo? Jak si mnuli ruce, že konečně mají tu nenáviděnou partu kolem ČINu na lopatě. Byla to jedna z jeho desítek, stovek nádherných scének, vtipů, které dokázal podle situace vytvořit, vymyslet, předvést. A vzpomínáte na tu chvíli pozdního jara, když se složil do husté trávy na louce u manádských seníků, nad ním kvetly červeně a bíle kaštany, natáhl nohy a zavolal s očima slastně přivřenýma: „tady na nás nemají“?

A co my, kteří s ním projeli Kanadou až na Aljašku. Nezapomene na to, že ne vždy se nám dařilo ukojit jeho hlad sušenkou vykouzlenou z kapsy, jak nám to před cestou radila jeho žena Svatava. Nezapomene na jeho Belugu bílou, volžskou, na jeho bramboráky o nichž si vyprávějí campisté až v Austrálii. Budeme jej vidět, jak se spolu s námi snaží ryžovat zlato na Králičím potoce, nedaleko Dawsonu, a jak v úžasné hospodě, co se jí říká Hadí díra, kam chodí jen opravdoví zlatokopové a indiáni se stal obětí rozkurážené dawsonské girl. A co jeho guláš pod Chilkootem, který nám uvařil a připravil vodu na naše obolené nohy. Každý z nás si bude až do konce života pamatovat nejkrásnější tábořiště na světě na jezeře Chilco, kam nás zavedl. Budeme si pamatovat, že fotografiím říkal fotočky, jak jej to naučila jeho babička a že správné kafe texaských střelců se vaří tak, že se do vroucí vody dají tři lžíce kávy, voda se nechá třikrát přejít varem. Potom je to k pití. Je to tak, Petře?

V sobotu 14. srpna 2010 nás opustil náš bratr Petr Mikeš, řečený Stožár, opravdová legenda Staré Pětky, Třináctky, Lovců koží a kamarádů z Chaloupek. Bůh Tě provázej Stará vlajko, jsem rád, že byls můj přítel.

JZP

896× 28. březen 2013 v 20:32