Úvod

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Příspěvek k historii českého podzemního skautingu v době komunistické totality související se stoletým výročím tohoto výchovného hnutí v našich zemích 1911–2011.

Cílem následujícího vyprávění je připomenout příběh českého skautingu ocitnuvšího se, souhrou společenských událostí, politických tlaků i zrady z vlastních řad, v nebezpečných časech komunistického režimu. Chce rovněž projevit úctu a obdiv k osudům mnohých skautů a skautek, kteří se v této době, přes zjevnou nevýhodnost takového počínání, rozhodli pro věrnost skautské myšlence a jejího udržení při životě. Ne náhodou předkládáme vzpomínání na tento, svým étosem, jedinečný úsek historie českého skautského hnutí právě v době blížícího se stého výročí příchodu skautingu do českých zemí.

Název našeho vzpomínání je převzatý (jak si leckterý skautský čtenář vzpomene) z tematicky obdobného seriálu vycházejícího v časopisu ČIN v letech 1990–2000. Soudíme, že je názvem nejvýstižnějším a nemělo proto smyslu hledat klopotně titul jiný. Zejména proto, že muž, který byl autorem mnoha příběhů zmíněného seriálu, zpracovaných na základě výpovědí jejích přímých účastníků či za pomoci archiválií ministerstev vnitra a obrany, tvoří jeden z významných bodů tohoto vyprávění. Česká skautská obec jej zná pod přezdívkou Owígo. Jeho občanské jméno bylo Jiří Kafka.

Úvod

Stáli jsme po šestkách v půlkruhu kolem Zora, nejlepšího skautského vůdce na světě. Oslovil nás vážným hlasem. Řekl nám „bratři“ a ne „muži“ či „chlapi“, jak měl ve zvyku. Už tohle dávalo tušit, že na dnešní schůzce se bude dít něco významného.

Bylo hezké odpoledne, začátkem září roku 1950.

Zoro, co se jmenoval Zdeněk Bláha a byl podobný, postavou i zjevem americkému herci Garry Cooperovi, měl na hlavě skautský klobouk, který jsem si od chvíle, kdy jsem ho na něm prvně viděl, přál také nosit. Lilie na klobouku mu svítila jako odrazová stopka. Slunce si podobně nacházelo jeho opaskovou přezku s nápisem Buď připraven. Toho dne bylo slunce jasné a ostré. Na mohutných kaštanech v zahradě hotelu Vacek, v níž jsme měli svou klubovnu, pukaly zralostí ostnaté zelené koule plné materiálu, co jsme z něho, pomocí zápalek a špejlí, každoročně vyráběli zvířátka a roztodivné figurky.

Zoro, náš vzor a hrdina, který uměl tolik věcí a dokázal odstřelit na žižkovské Ohradě za květnové revoluce německý tank pancéřovkou, nám toho dne plného slunce řekl, že tahle schůzka naší vlčácké smečky je poslední. Už žádná další nebude! Nebudou ani výlety, ani sobotní loutková divadla a potom zpívání při Zorově kytaře! Skautská organizace Junák je prý rozpuštěna. Nezapomeňte bratři, řekl nám Zoro důrazně, nezapomeňte, že za to mohou komunisté. Nemyslím, že by kdokoliv z nás, tenkrát šesti, desetiletých kluků, chápal plně význam slov našeho vůdce. Zvláště také proto ne, že svět kolem nás v převaze jásal příslibem komunismu a chmury onoho jásotu nám většinou byly odstraňovány z cesty. Přesto však zůstalo Zorovo hodnocení situace v paměti mnohého z nás. V dalších letech, když naše hledání ztraceného skautingu a s ním také svobody a volnosti se stalo tíživým, horečným a radostným zároveň, jsme však plně pochopili význam slov našeho hrdiny z doby žlutých vlčáckých šátků. Staly se nám předaným štafetovým kolíkem.

Zatímco, jak je výše patrné, jednomu z nemnoha pražských skautských oddílů bylo souhrou různých příznivých okolností umožněno prodloužit si legální život až do prvních podzimních dnů roku 1950, jiné oddíly, a byla jich většina, musely ukončit svou činnost po letních táborech roku 1948. Jeden z nich byl dokonce likvidován ještě o několik měsíců dříve. Byl to pražský Dvacátý oddíl vodních skautů. 

Na podzim v roce 1947 se stal členem vodní Dvacítky sotva dvanáctiletý chlapec ze Žižkova. Ve škole mu spolužáci říkali Biggles, jeho nejlepší kamarád pro něj vymyslel přezdívku Petr podle románu Srub u zlatého klíče. Jmenoval se Jiří Kafka a od prvních schůzek a skautských výprav s Dvacítkou se těšil na letní tábor. Jenomže 25. února 1948 došlo ke komunistickému převratu. Na něj reagovali aktivní opozicí roveři a starší skauti vodní Dvacítky. Spolu s mládeží národně socialistické strany vytvořili odbojovou organizaci Obrana republiky. Vydávali a rozšiřovali protikomunistické letáky a shromažďovali zbraně za účelem případného ozbrojeného vystoupení proti totalitnímu režimu. Činnost Obrany republiky byla už v červnu 1948 prozrazena. Většinu jejich členů, až na několik, kterým se podařilo uprchnout za hranice, zatkla komunistická tajná policie. Ve vězení se ocitl kapitán Dvacítky Jiří Španiel - Simba a celé její vedení, včetně roverského kmene. Jiřímu Kafkovi, který od dětských let miloval literární letecké eso kapitána Bigglese, se od podzimu sedmačtyřicátého roku, po jeho příchodu do Dvacátého oddílu, dostalo dalších vzorů – tentokrát živých. Byli to mladí muži hodni obdivu a následování. Samozřejmě prvotně pro své dovednosti vodácké a skautské. Avšak svým protikomunistickým odporem, činností za obnovení demokracie a občanských práv se příklad vůdce a roverů Dvacátého oddílu stal Jiřímu Kafkovi opatrovaným a rozvíjeným závazkem. Jiří Kafka řečený Biggles nebo Petr Vlk či později Owígo hledal po celý svůj život příležitost jak tento příklad a závazek naplnit. Však toto jeho úsilí v našem vyprávění nejednou potkáme. Často se ukáže být středobodem skautských podzemních aktivit. 

Pražská Šestačtyřicítka, bez větších problémů přečkala poúnorový čas. Těžkosti na ni dolehly na jaře roku 1949. O urychlenou organizační likvidaci oddílu se postaral její dosavadní vedoucí Tom předáním veškerého majetek a klubovny Československému svazu mládeže. Je smutným dokladem toho, že také český skauting zná, bohužel, nemálo zrádců z vlastních řad. 

Oddíl se však rozhodl pracovat dál. Mirek Pergler - Dany, jako nastupující vůdce oddílu v jeho ilegálním období, spolu s rádci dosavadních družin převedli Šestačtyřicítku pod hlavičku vinohradského Sokola, kde se stala tábornickým oddílem. Začátky její nové činnosti nebyly snadné. Oddíl přišel téměř o všechno tábornické vybavení i o hezky zařízenou klubovnu. Jeho vedení však bylo prodchnuto věrností skautingu a tato vlastnost, spolu s odhodláním udržet oddíl při životě, přinášela v nesnadných časech mocnou inspiraci. Šestačtyřicítka, potížemi a ohrožením zocelená, se pod firmou Sokola stala vzorným skautským oddílem s bohatou a pestrou činností.

V roce 1950 odešel z Šestačtyřicítky bratr Zdeněk Roule - Bukač, mladý muž studující pedagogický institut. Založil si vlastní oddíl krytý rovněž sokolskou organizací. Do Bukačova oddílu se přihlásili, jako jedni z prvních dva chlapci, kteří prožili dětství ve vlčáckých smečkách či oddílech, v té době už pár let zrušených. Budou mít v našem dalším vyprávění významné místo. První se jmenoval Jan Vávra a říkal si Grizzly, druhým byl Jaroslav Lomberský přezdívkou Miki, původně vlče pražského střediska Slunce, jehož vůdcem byl Josef Zikán - Bobr, nezaměnitelná osobnost druhé obnovy našeho skautingu koncem šedesátých let. 

Bratr Bukač přenesl do svého nového oddílu mnoho z tradic Šestačtyřicítky. Vedle toho vodil své chlapce také na různá její tábořiště v okolí Prahy. Jedním z nich byl lesní kemp pojmenovaný B. C. – Bíkej, nedaleko obce Voznice v Brdech. Toto tábořiště, jemuž uprostřed palouku v hustém smrčí dominoval mohutný dub, nalezla a vybudovala Šestačtyřicítka v roce 1949, už ve svém ilegálním období. Pokládala jej za slavnostní, výjimečné místo. Konaly se zde tajné skautské sliby i důležité porady vedení oddílu.

21. srpen 1952 se pro Šestačtyřicítku stal tragickým dnem. Byl zatčen, nepochybně na základě delší pozornosti Státní bezpečnosti, její vůdce Mirek Pergler - Dany. Po několika měsíčním vyšetřování jej v prosinci 1952 odsoudila komunistická justice za sdružování proti republice na tři roky odnětí svobody. Šestačtyřicítka však dokázala i ve změněných a velmi nepříznivých podmínkách pracovat skautsky dál.

Oddíl Zdeňka Rouleho - Bukače se po prázdninách roku 1953 rozešel, z důvodů jeho odchodu na vojnu a následného nástupu do zaměstnání mimo Prahu. Ve skautském genofondu dvou výše zmíněných členů tohoto oddílu, Grizzlyho a Mikiho však zůstala uložena tradice Šestačtyřicítky, zejména pak paměť na slavné tábořiště Bikej.

Zatčení a odsouzení bratra Mirka Perglera nebylo samozřejmě projevem osamocené nepřízně, kterou se komunistický režim chtěl vymezit vůči pěstování skautingu v Šestačtyřicítce. Rozsáhlé represe započaté hned po 25. únoru 1948 proti odpůrcům nových komunistických pořádků – opravdu aktivním nebo zcela vyfabulovaným (třeba jen na základě třídního původu, zájmu nebo povolání) neustávaly, jejich míra naopak narůstala. A jestliže byla činnost skautů a funkcionářů skautské organizace – jak je prokázáno – pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti už od roku 1945, tedy od doby rozkvětu a legálního působení skautingu, o to větší pozornost a zájem tajné policie vyvolávalo toto hnutí, s nálepkou buržoazní a nepřátelské, po komunistickém převzetí moci.

V květnu roku 1949, kdy byla již skautská organizace Junák podřízena komunistickým Akčním výborům, došlo k pokusu o státní převrat, organizovaný některými demokratickými příslušníky armády a policie. Pražští skauti a skautky, roverského věku (17 let a výše), v poměrně početném zastoupení, měli v této akci sehrát role spojek, zásobovatelů a ošetřovatelů. Akce, s velmi reálnou naději na úspěch jak dosvědčují zveřejněná svědectví a listinné materiály, byla však v noci z 16.–17. května 1949 prozrazena, její účastníci již v nástupních prostorech zatčeni a v srpnu téhož roku odsouzeni. V procesu byl nad sedmi účastníky nezdařeného převratu vykonán trest smrti, řada dalších byla odsouzena k doživotnímu žaláři. Ve skautské skupině, které stála v čele sestra Dagmar Skálová - Rakša, manželka dr. Karla Skály - Čila, do února 1948 velitele pražské Svojsíkovy oblasti, padly, vedle trestů desetiletých a menších, rovněž doživotní a pětadvacetileté soudní rozsudky. Vedlejším avšak důležitým produktem tohoto procesu, režimem hojně medializovaným, měla být diskreditace a odsouzení skautingu v očích československé veřejnosti. Vysokými tresty hodlal totalitní režim vyvolat strach a zlomit jím skautskou rezistenci. Takový byl zejména scénář a režie dvou dalších protiskautských soudních přelíčení z roku 1952 – známých jako proces s tzv. Ilegálním ústředím Junáka dr. Karla Průchy a skupinou dr. Pavla Křivského. Pokud jde o očekávaný důsledek procesů a jeho zamýšlený likvidační dopad na ilegální skauting, je třeba ke cti českých skautů a skautek zdůraznit, že tento záměr komunistické justici, řízené nejvyšším stranickým sekretariátem, naprosto nevyšel. Odraz procesů se ukázal být v ilegální skautské obci přesně opačný. Mnoho skautských skupin se pod jejich vlivem opět zaktivizovalo. Ty, které pracovat nepřestaly svou činnost ještě prohloubily. Navíc si skauti zřetelněji uvědomili, že obnova skautingu je neodmyslitelně spojena s návratem politické svobody a občanských práv. Státní bezpečnost tak ve svých pravidelných svodkách a přehledech z padesátých a šedesátých let minulého století byla nucena nejednou konstatovat, že nejaktivnějšími členy odhalených a odsouzených protikomunistických skupin jsou mladí muži a ženy, kteří prošli skautskou výchovu nebo jsou stále aktivními skauty.

Příkladem předchozího konstatování je činnost a působení silného skautského společenství vzniklého po únoru 1948 z 233. oddílu Junáka na pražském Pankráci. V našem příběhu českého podzemního skautingu hraje mimořádnou úlohu. Oddanost skautské myšlence, velká osobní obětavost a odvaha v protikomunistickém odporu mladých děvčat a chlapců, vyrostlých jak ve zmíněném oddíle tak přišlých z dalších skautských celků (dvěma nejstarším z nich bylo počátkem padesátých let 22 a 21 let, ostatní byli sedmnácti, osmnáctiletí) byly jedinečné a příkladné. S většinou z nich se náš skauting setkává opakovně, v každé své nové obnově a historické etapě. Navzdory tomu jaké tragické životní zkoušky jim víra v hodnoty skautingu a demokracie připravila. Jejich práce pro skautské hnutí – zpravidla vůdcovské či instruktorské – a pro svobodu své vlasti snese jen těžko srovnání.

K rannímu nástupu na táboře 233. oddílu Junáka, v létě roku 1948, přišel jednoho dne jeho vedoucí Dřevikovský - Panter bez slibové lilie na krojové košili, zato s rudým pionýrským šátkem kolem krku. Nutno říct, že za překvapení mnohých členů oddílu a opravdového zděšení jeho zasvěcenější části, dobře orientované v dobových reáliích. 233. oddíl zažíval v předstihu zradu jaká na jaře v roce 1949 potkala také vzpomínanou Šestačtyřicítku Mirka Perglera - Danyho.

Jenomže oddílová rada 233. oddílu se tajně, snad ještě tu noc po oné skličující události, rozhodla, že svůj oddíl po prázdninách nerozpustí, jak navrhoval jejich vedoucí Panter. Do čela oddílu se postavil bratr Oldřich Rottenborn - Hobby a družina Ostřížů. Svojí „Chartu Ostřížů“ vzniklou v roce 1946 doplnili novým bodem následujícího znění: „Ostříži všemi lidskými prostředky hájí myšlenku českého junáctví, myšlenku jeho zakladatele A. B. Svojsíka“.

V roce 1949 se ustavilo kolem bratra Rottenborna 34. středisko Ostříž, složené z několika oddílů. Až do léta 1950 využívalo středisko omezených možností legální činnosti, dostávajících se některým pražským skautským jednotkám. Na prvního máje roku 1950 se středisku Ostříž, spolu s početným oddílem skautů a skautek z pražských Malešic, vedených bratrem Růžičkou, podařila na svou dobu velmi neobvyklá a hlavně nečekaná akce. Zatímco většina skautských oddílů operujících v zužujícím se legálním prostoru na sebe svou činností raději příliš neupozorňovala, Ostříži s malešickými skauty přepochodovali v prvomájovém průvodu ve skautských krojích celé Václavské náměstí. Říkali tím, za rozpačité pozornosti komunistické vrchnosti na tribuně a děsu funkcionářů Svazu mládeže: „Ještě tu pořád jsme!“

S podzimem 1950 však skončila legální forma práce i pro ten nepatrný zbytek oddílů z původní mohutné pražské skautské organizace. Středisko Ostříž podobně jako mnohé jiné skautské celky, přešlo 28. 10. 1950 k utajovanému způsobu činnosti.

Protože někteří členové Ostříže, především Oldřich Rottenborn - Hobby, byli přibližně od XI. Všesokolského sletu v létě 1948 napojeni na silnou protikomunistickou organizaci stalo se středisko její ne nevýznamnou součástí. Přes systém spojek a mrtvých schránek plnili skauti a skautky střediska Ostříž úkoly vedení odbojové organizace. Jejich činnost zahrnovala tisk a rozšiřování letáků, drobné sabotáže, od ničení komunistických vývěsních skříněk až k přerušování elektrického a telefonního spojení v objektech KSČ a MNV (Komunistická strana Československa, Místní národní výbor) v obcích středočeského kraje.

V dubnu roku 1952 bylo po nezdařeném pokusu o vykolejení vlaku, nedaleko vojenského prostoru v Kamenném přívoze na Sázavě, zatčeno 16 členů střediska Ostříž. Po vazebních výsleších byli všichni obvinění, převážně mladiství anebo blízcí tomuto věku, propuštěni na svobodu. Ve vyšetřovací vazbě zůstal jen Oldřich Rottenborn, především proto, že na něho byl Státní bezpečností ve vězení úspěšně nasazen agent vydávající se ostatním propuštěným skautům za spolehlivého doručitele zpráv od vůdce jejich střediska. 

Po dvanácti měsících, v dubnu 1953, došlo k soudnímu řízení nad Ostříži. Devět obžalovaných skautů odešlo od soudu s podmíněnými tresty. Šest dalších dostalo nepodmíněný trest jednoho roku. Oldřich Rottenborn, jako nejstarší, byl odsouzen na dva roky.

Uvěznění Ostříži se vrátili domů po měsíci stráveném za ostnatými dráty jáchymovských lágrů. Přišli začátkem května 1953. Po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda byla vyhlášena amnestie vztahující se i na paragraf Ostřížů „Sdružování proti republice“, uvozovaný v té době za podobné aktivity.

Skauti 34. střediska Ostříž nepřerušili činnost ani v době po zatčení, uvěznění a odsouzení šestnácti svých členů a vůdců. Na jejich vedoucí místa nastoupili skauti a skautky noví. Středisko neukončilo práci ani potom, co na podzim roku 1953 odešel Oldřich Rottenborn a další skauti střediska na vojnu. Pracovalo aktivně až do podzimu 1954. Potom došlo k nové vlně zatýkání. Tentokrát bylo souzeno osmnáct sester a bratří. Odváželi je všechny od soudu zvláštními autobusy. Odjezdu nějakou chvíli, něž byli policií vytlačeni bránili rodiče a příbuzní Ostřížů. Několik jejich malých vlčat, které vytrvale čekali před soudní budovou zdravilo autobusy skautským pozdravem. Dívky střediska Ostříž odjížděly do pardubické ženské věznice, mladí muži do jáchymovských uranových koncentráků se čtyřmi desetiletými tresty až k nejnižším šestiletým.

Za dráty táborů a kamenných věznic zůstali až do roku 1960, kdy byli, jako velká část československých politických vězňů, podmíněně propuštěni na amnestii. Se skauty a skautkami střediska Ostříž se ještě setkáme, jejich velká úloha, pro níž vytrvale vytvářeli podmínky, je opakovaně najde při druhé a třetí obnově českého skautingu.

Nová, ilegální historie Osmatřicátého oddílu vodních skautů z Prahy, další jednotky na mapě podzemního českého skautingu, se začala psát brzy po roce 1950. Význam Osmatřicítky pro český skauting je více než značný. Spočívá jednak a především v jejím silném výchovném a výcvikovém vlivu. Osobním vzorem, příkladem, stejně jako normami a hodnotami skautingu dokázalo vedení vodní Osmatřicítky trvale oslovit řadu jejich členů. Dále pak Osmatřicítka – což s předchozím úzce souvisí – prokázala značnou schopnost vyprodukovat odhodlané mladé skautské pracovníky, kteří neváhali šířit myšlenky skautingu i v dobách, kdy jeho nepřítel byl rozlezlý a pevně zakotvený v celé zemi. Ačkoliv tito mladí muži, odchovanci Osmatřicítky, dobře znali hesla, která bylo třeba vyslovit před vstupem na kariérní dráhu zajišťovanou komunistickým režimem, nikdy jich neužili. Celý život k nim cítili odpor. Raději, jak napsal ve své vzpomínce jeden z nich, „donekonečna narovnávali ohnuté hřebíky a vyspravovali dna starých, ale svobodných pramic…“. 

Osmatřicítce je třeba připsat ještě další zvláštní zásluhu, o kterou ve své době pravda ani příliš neusilovala: osamocené, vzdálené pramínky tajného skautingu padesátých let se začaly vlivem jejího odkazu, tragického a heroického zároveň, pozoruhodně propojovat a sílit.

Nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 ukončil Akční výbor Junáka činnost Kapitanátu vodních skautů jako dalšímu z výchovných celků uvnitř organizace (Duchovní radu Junáka, řídící práci křesťanských oddílů, smetla hned úvodní schůze Akčního výboru už 25. února 1948.). Možnost legálního působení skautských vodních oddílů v Junáku se výrazně zmenšovala ostrou kampaní vedenou proti nim ze strany Svazu mládeže (kterému Junák po únoru 1948 ve všech ohledech podléhal). Svazácká kritika označovala vodáky za elitáře a představitele buržoazního skautingu. V interních zprávách určených funkcionářům Svazu a Akčních výborů byli vodní skauti uváděni jako aktivní nepřátelé komunistického režimu (tento pohled a hodnocení získali vodáci nepochybně po odhalení odbojové skupiny Obrana republiky v červnu 1948, kterou tvořilo celé vedení a silný roverský kmen vodní Dvacíky). Není se tedy co divit, že se vodní oddíly mnohdy samy rozcházely nebo hledaly útočiště v sokolských jednotách.

Původní Osmatřicítka, známa z Junáka z let 1945–48, se dobrovolně rozešla. Kontakt mezi sebou udržovalo jen několik jednotlivců, ale i ten se brzy vytratil v jiných zájmech. 

Začátek nové činnosti Osmatřicítky jakoby vypadl z některého románu Jaroslava Foglara. 

Ve vinohradském Sokole byl ještě začátkem padesátých let organizován trubačský oddíl. Původně jej tvořily více než dvě desítky chlapců od 13 do 15 let. Potřeba trubačských oddílu Sokola slábla tak jak i zde sílila komunistická politika tzv. sjednocené tělovýchovy. Vinohradský oddíl se však scházel i přesto dál. Jednoho dne, po svém obvyklém tréninku zastihli mladí trubači na letním cvičišti Sokola pozoruhodného muže. Opravoval sportovní pramici. Měl na sobě pruhované námořnické triko a na otázky zvědavých kluků si našel čas. Pozval je do sokolské loděnice na Zlíchov a vytvořil z nich nejprve tábornický, později kanoistický oddíl Sokola Vinohrady (po roce 1953 to byl kanoistický oddíl DSO Spartak Praha Stalingrad). Ten muž u opravované pramice se jmenoval Karel Vinecký, z původní Osmatřicítky si přinesl skautskou přezdívku Windy. K osobě obnovovatele vodní Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho je třeba říci, že pokud jsme naší (jistě neúplnou) mapu ilegálního skautingu otevřeli vzpomínkou na vůdce Zdeňka Bláhu - Zora potom i Windy nebyl novým skautům, dříve sokolským trubačům i těm, kteří přišli do oddílu v pozdějších letech, vzorem o nic menším a s prvním, pokud jde o působnost osobního příkladu, nejmocnějším z výchovných metod skautingu, si v ničem nezadal.

K chlapeckému oddílu, složenému ze dvou družin – posádek, po čase přibyl i oddíl dívčí. Kořeny měl v desátém dívčím oddílu střediska Šipka. Karel Vinecký vyzval ke spolupráci na vedení oddílů svého přítele Jiřího Oktábce a jeho bratra Luďka. Bratři Oktábcovi začali skautovat za druhé světové války v tajných oddílech při Klubu českých turistů společně s už jednou vzpomínaným Josefem Zikánem - Bobrem. Toto vůdcovské společenství se postupně rozrostlo o další osoby, z nichž většina prošla skautskou výchovou. Vznikl tak roverský kmen Osmatřicítky, který řídil aktivity obou oddílů.

V létě roku 1954, při vodáckém putovním táboře po Lužnici, se potkala Osmatřicítka s plzeňskými vodáky. Nemuseli si mnoho vysvětlovat. Ukázalo se, že plzeňští bývali až do roku 1950 složkou tamního skautského střediska Černá Střela, stejně jako bylo zřejmé, že ve skautské činnosti dále pokračují. Plzeňský oddíl vedl budoucí student geologie Radoslav Vaněk. Toto setkání se po čtyřech letech úspěšné skautské práce (navzdory nesnadným podmínkám) stalo vedení Osmatřicítky osudným. Na jaře roku 1955 byli ve velmi rychlém sledu zatčeni Karel Vinecký i bratři Oktábcové stejně jako celý roverský kmen Osmatřicítky. Státní bezpečnost, v souvislosti s jejich uvězněním a vyšetřováním, dosáhla také na další skautský ilegální oddíl a jeho vůdce, šlo o oddíl známého katolického střediska Maják, který až do roku 1953 vedl bratr Jaroslav Miškovský - Riki. Po jeho nástupu na vojnu, převzal oddíl jeden z nejlepších pražských vůdců, sám odchovanec Majáku, Vladimír Kolář - Akela. Vzhledem k tomu, že pracovníci Státní bezpečnosti poměrně brzy zjistili, že se jim v Jaroslavu Miškovském a Vladimíru Kolářovi dostali do rukou katoličtí aktivisté, snažili se obě skupiny – vedení Osmatřicítky a vůdce oddílu Majáku – propojit se zatčenými členy ilegálního jezuitského řádu. Tento záměr se však nepovedl a vedení obou skautských celků bylo souzeno v samostatných procesech. 

K nejvyššímu trestu byl v září 1955 odsouzen Karel Vinecký - Windy dostal 12 let. Byl uznán vedoucím souzené skupiny, pro niž byl určen název „Roveři“. K výši trestu také nepochybně přispěla jeho služba v americké armádě koncem druhé světové války. Jiří Oktábec obdržel 11 let, jeho bratr Luděk 9 roků. Zbytek roverů, Luděk Paur - Kim, Štefan Kovačík a Emil Girl dostali od osmi k šesti letům. 

Osmatřicítka zůstala po zatčení a uvěznění roverů bez vedení. Rádcem – kormidelníkem jedné z jejích chlapeckých družin, „Racků“, byl v té době sedmnáctiletý Miroslav Hlaváč - Kočka. Bydlel na Žižkově a znal se, přibližně od roku 1953, s Jiřím Kafkou, s tím, co mu spolužáci říkávali Biggles. Nyní byl však již devatenáctiletý a užíval přezdívku Petr Vlk. Měl za sebou několikaleté vedení skautských družin, složených z chlapců, které se svým kamarádem Rudolfem Vojtěchem - Danem nacházeli smutnit v okolí Prahy, na dávných tábořištích jejich zrušených oddílů. Jednoho dne tak potkal v brdských lesích, které pro něj měly zvláštní magickou přitažlivost, dva chlapce – kamarády. Říkali si Grizzly a Miki. Po nějaké chvíli, nutné pro vzájemnou bezpečnost, se od nich Petr Vlk dozvěděl, že jsou z nedávno rozešlého oddílu bratra Zdeňka Rouleho - Bukače, pocházejícího z Šestačtyřicítky Mirka Perglera - Danyho, toho času ve výkonu trestu za ilegální skautskou činnost. Potom zavedli Petra Vlka na staroslavný kemp Šestačtyřicítky, který nazývali pozoruhodným jménem; říkali mu Bíkej. 

Za takhle skautsky vybaveným Petrem Vlkem se tedy v dubnu 1955 dostavil Miroslav Hlaváč - Kočka a svěřil mu do ukrytu a opatrování kroniku jeho družiny Racků, neboť správně předpokládal, že Státní bezpečnost se bude co nevidět zajímat rovněž o některé mladší členy Osmatřicítky. Tedy také o něho. Což se potvrdilo jak v případě členů oddílu chlapeckého tak i dívčího. V obdivu k rádci družiny Racků budiž řečeno, že teprve nyní, když vedení Osmatřicítky a s ní i její mladí členové prožívali své drama, vyjevil Miroslav Hlaváč před Petrem Vlkem svou několikaletou příslušnost k tajnému skautingu. O své činnosti v Osmatřicítce se mu, přes jejich kamarádskou známost, nikdy nesvěřil. Tohle podržení tajemství mladým chlapcem je o to významnější, když víme, že k likvidaci vodní Osmatřicítky (jak bude zřejmé z dále předloženého podrobného příběhu), končící mnohaletými tresty pro její vůdce, došlo na základě chlubné povídavosti dospělých a podstatně zkušenějších osob.

Vedle úkrytu pro družinovou kroniku hledal také Miroslav Hlaváč - Kočka u Jiřího Kafky radu na to, jak si dál počínat s Osmatřicítkou. Jejich setkáním došlo k propojení dvou skautských pramenů, což v blízké i daleké budoucnosti mělo velký význam pro značný počet oddílů, družin nebo různých klubů a sdružení výrazných skautských podob či znaků, vznikajících v době totalitního režimu.

Petr Vlk přivedl do bývalé sokolské loděnice na Zlíchově, kterou Osmatřicítka užívala, několik bratrů ze své roverské družiny Lišek. Především Jaroslava Lomberského - Mikiho a Jana Vávru - Grizzlyho. Prázdninové putování s Osmatřicítkou po Lužnici, v létě toho smutného roku 1955, přineslo Petru Vlkovi zásadní rozhodnutí. Po neshodách s některými jejími členy zavrhl svůj prvotní záměr ujmout se v oddíle pozice vůdce místo uvězněného Karla Vineckého. Do své roverské družiny Lišek přizval z Osmatřicítky Jana Stehlíka - Jacka a Fredyho Schuberta. Ti pak, spolu s bratry Mikim a Grizzlym zůstali v aktivní roverské službě i po odchodu Jiřího Kafky na vojnu, stejně jako po jeho uvěznění, jehož se mu dostalo za skautskou činnost v roce 1956.

Závěrem tohoto ne zrovna krátkého úvodu se nezdržím zmínit událost, která neměla na skrytý český skauting nebo jeho účastníky žádný dopad (jak bývalo v těch časech téměř smutně běžné), avšak za několik let byla vzpomínka na ni použita jako prověrka vzájemné důvěryhodnosti a čistoty dalšího ze skautských pramínků, který se náhle objevil. Došlo k ní někdy v půlce roku 1958. Za oknem jednoho z pokojů branické vilky stálo tehdy několik postav mladých mužů kolem dvaceti let. Pozorovali, nikoliv bez zaujetí doprovázené zvláštní vůní vlastních vzpomínek, skupinku kluků zjevně se o něčem radících v rohu zahrady u starého dřevníku, sloužící jim za klubovnu. Ti mládenci za oknem byli roveři družiny Lišek soustředění kolem Jiřího Kafky - Petra Vlka. Ve vilce, bydlišti jednoho z nich, konali svou pravidelnou schůzku. Někdo pohodil hlavou směrem k partě chlapců na zahradě a položil ostatním otázku: „To by mohla být skautská družina, nezkusíme to s nimi? Co říkáte?“ Nikdo neodpověděl ani Petr Vlk, co se nedávno vrátil z vězení a měl v úmyslu, který brzy naplnil, opravdu založit oddíl. 

A tak klub branických kluků, říkající si Stíny noci, se svým vedoucím mladičkým Ivanem Makáskem zůstali Petrem Vlkem a jeho rovery nezasaženi. S Ivanem Makáskem a jeho tehdejším kmenem roverů Dakota se setkali znovu až zkraje šedesátých let, kdy navázali pevné přátelství a společně pak v roce 1968 dosáhli obnovy české skautské organizace.

Jiří Zachariáš - Pedro

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování první kapitolou)

1760× 23. březen 2013 v 0:00