Rozsudky, které neznamenaly konec

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XIII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Rozsudky, které neznamenaly konec

Rok 1955 byl likvidačním obdobím většině skautských celků, jejichž zasazení do protikomunistických aktivit a udržování skautské výchovy mezi mládeží zde věnujeme pozornost.

Se skautkami a skauty střediska Ostříž, více než dvaceti mladými lidmi zatčenými v průběhu roku 1954, bylo uspořádáno dvoudenní soudní přelíčení započaté 29. března 1955. Do čela třináctičlenné, ze tří souzených skupin nejpočetnější části střediska Ostříž, postavili vyšetřovatelé Státní bezpečnosti Emanuela Racka v té době osmačtyřicetiletého bývalého vůdce jednotky Junáka v Praze - Radlicích.

Bratr Racek, skautským jménem Orion, se s Ostříži seznámil již v letě roku 1949 při junácké brigádě na Šumavě. Udržoval s nimi od té doby určitý styk, do ilegální činnosti střediska však nevstupoval a nebyl o ní ani informován. Po druhém zatčení Ostřížů, v roce 1954, se vyšetřovatelům Státní bezpečnosti podařilo získat důkazy o přátelské spolupráci Emanuela Racka - Oriona občas docházejícího mezi Ostříže přednášet svůj obor astronomii. Na základě tohoto zjištění, zejména však vzhledem ke svému věku, byl prohlášen za iniciátora tajných skautských aktivit Ostřížů a účelově vpraven do čela jejich souzené skupiny. Byl nad ním vynesen rozsudek deseti let za nepovolené shromažďování a úklady proti lidově-demokratickému zřízení. 

V souvislosti s Emanuelem Rackem a jeho činností v radlickém skautingu je zajímavá jedna událost, která nemusí mít s předmětným případem spojitost.

K uváděnému procesu se dostavil, jako hlavní svědek obžaloby jistý František H. Ze střediska Ostříž byl v roce 1950 vyloučen. U soudu tvrdil, že na vlastní oči viděl v klubovně 56. střediska Junáka v Praze - Radlicích, a to začátkem roku 1950, skladiště zbraní. Nebyla to samozřejmě pravda, věděl to F. H. jako „svědek“ a věděli to také všichni obžalovaní. Státní bezpečnost se snažila, na základě skutečného pohybu zbraní mezi Ostříži, ještě zvýšit jejich údajnou nebezpečnost předložením vyfantazírovaného svědectví mladého muže, informátora policie, nepochybně se navíc mstícího obžalovaným skautům za své dávné vyobcování z jejich kolektivu.

Od podzimu roku 1949 našel v Sokole Radlice – poté co byl komunistickým ústředím „vyakčněn“ z Junáka – organizační základnu nejstarší československý skautský oddíl pražská Dvojka, vedená Jaroslavem Foglarem. Brzy zde získala Dvojka od výboru sokolské jednoty klubovnu. Byla ji dřevěná chata nacházející se nedaleko míst, kde svou činnost provozovalo až do roku 1950 legálně 56. středisko Junáka vedené Emanuelem Rackem - Orionem. Oba celky, Foglarův a Rackův, spolu nikdy žádnou spolupráci nenavázaly. Přesto se klubovna Dvojky dostala právě v době probíhajícího soudního procesu s Ostříži do velké pozornosti Státní bezpečnosti. Klubovna byla náhle podrobena důkladné prohlídce a úředně zapečetěna. Trvalo několik dnů, než se podařilo výboru jednoty a Jaroslavu Foglarovi přimět tehdy představitele okresního výboru Svazarmu, kteří pečetě na dveřích klubovny opatřili jeho razítkem, vrátit situaci do původního stavu.

Oldřich Rottenborn - Hobby, skutečný vůdce střediska Ostříž, dostal u soudu stejný počet let jako Emanuel Racek. Rovněž sestra Bedřiška Synková - Bejbina, stojící v čele střediska v době Hobbyho vojenské služby, neodešla od soudu s trestem menším. Následoval František Bobek - Stopař se sedmi lety, podobně jako Jindřich Valenta - Vlk a Jarmila Miltová - Jája a dalších sedm členů střediska Ostříž souzených v nejpočetnější skupině.

Hlavnímu procesu předcházely dvě soudní jednání menší. První se skupinou tzv. Štábu 7 v čele s Rudolfem Probstem -Pakem a Miroslavem Obermannem - Mývalem. Další souzenou částí, oddělenou od velkého procesu s Ostříži, byla skupina „Tonda“ s Miroslavem Koptem - Orlem a Josefem Krbečkem - Ježkem. Určitou dobu (již jsme se o tom výše zmínili) hrozil Miroslavu Koptovi trest absolutní. Bylo to potom, co jej člen vojenské hlídky přepadené v prosinci 1952 u Židovského hřbitova v Praze - Strašnicích označil, po dvou letech intenzivního, ale marného pátrání StB, za hlavního pachatele přestřelky, při níž byl zabit jeden z vojínů.

Ve vzpomínkové publikaci na skautskou činnost v padesátých letech („Skauti za ostnatými dráty“) píší Oldřich Rottenborn - Hobby a František Bobek - Stopař o závěru procesu s Ostříži:
„… Soud tedy končí a naše nesvobodná pouť pokračuje. Žalobu ani písemný rozsudek soudu jsme nikdy neobdrželi a dodnes dokonce ani nezahlédli. 
V sále mezi odsouzené a publikum nastoupil kordon příslušníků policie. Přesto si navzájem podáváme ruce, matka mě stačí hodit čokoládu. Lámu ji a posílám po kouskách ostatním… Ke vchodu věznice, z Karlova náměstí, zacouval „anton“ a ze zadu nás do něj nakládají. Dva malí kluci, naše vlčata, nás zdraví skautským pozdravem. Až se dostaneme ven, budou ti kluci již dospělí. Před věznicí (soudní budovou) se srotila spousta lidí, kteří dost ostře protestují. Je jich nějak víc, než bylo v soudní síni. Před auto si stoupají lidé a nechtějí nás pustit. Sleduji, jak auto manévruje. Několikrát najíždí vlevo a potom vpravo, a pak pomalu couvá. 
Nakonec nás přeci jen odvážejí. Jedeme zatím na Pankrác. Bohužel, velká část národa o ničem neví. Někteří dokonce nechtějí vědět. Ještě je moc brzy. Lidé mají strach. 
Nashledanou, nashledanou svobodo za… za…? Uvidíme. Zatím jsme všichni podle § 78 trestního zákona Velezrádci.“

Měsíc po soudním přelíčení se skauty střediska Ostříž byli zatčeni vůdcové 38. vodního oddílu a členové jeho roverského kmene. Došlo k tomu 29. 4. 1955.

V předchozí části jsme se pokusili objasnit, že k zatčení vedení 38. skautského oddílu, neboli „realizaci“ sáhla komunistická policie na základě telefonních odposlechů, pozorování a hlášení svých agentů. Nejméně třem informátorům StB se podařilo získat si mezi skauty důvěru a proniknout do jejich činnosti. Pozorovací svazek byl na skauty a skautky 38. oddílu založen Státní policií začátkem října 1954, po prvním hlášení plzeňského agenta Václava K. v rámci tzv. akce „Západ“.

Rover 38. oddílu Luděk Paur - Kim byl zatčen již 26. 4. 1955. Z dostupných materiálů StB vyplývá, že policie chtěla tajným zatčením jmenovaného dosáhnout, samozřejmě vedle získání informací z výslechů, znejistění ostatních obviněných. 28. 4. 1955 zatkla policie, stejně jako v případě Luďka Paura z podobných důvodů, jednoho z vůdců Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho.

Zbývající rovery Osmatřicítky zajistila policie o den později při jejich pravidelné večerní schůzce v bytě bratří Oktábcových v Americké ulici na pražských Vinohradech. Zadrženými byli Štefan Kováčík, Luděk Oktábec, Jiří Oktábec - Grizzly, jedna z vedoucích dívčího oddílu Vratislava Bažantová a student geologie Radoslav Vaněk z Plzně. Pro Emila Girla, dalšího člena roverského kmene, si přijela policie 2. 5. 1955.

Pozdě večer 29. 4. 1955, pět dnů potom, co v Praze zorganizovali utajené setkání a vzpomenuli na něm světového patrona skautů svatého Jiří a desátého výročí založení střediska Maják, byli vzati do vyšetřovací vazby vůdcové tohoto slavného skautského společenství Vladimír Kolář - Akela a Jaroslav Miškovský - Riki.

V souvislosti se skautskými a protikomunistickými aktivitami roverů Osmatřicítky se zatýkalo i v Plzni. Po prvních výsleších v Ruzyňské věznici byl Radoslav Vaněk převezen do vyšetřovací vazby ve svém rodném městě. Tam se k němu brzy jako vyšetřovanec přidal doktor Jaromír Bosák, vedoucí odboru vodní turistiky v DSO Lokomotiva Plzeň, což byla krycí organizace pro skautský oddíl Černá střela. Zatčen, vyšetřován a v konečném výsledku také odsouzen byl devatenáctiletý člen Vaňkova oddílu Jiří Cajzl.

Původní vážně posuzovaný předpoklad vyšetřovatelů Státní bezpečnosti byl takový, že se jim v zadržených představitelích vodní Osmatřicítky, vůdců oddílu katolického Majáku a plzeňské Černé střely podařilo rozkrýt rozsáhlou skautskou ilegalitu. Navíc s přesahem k zahraničnímu vedení a řízení tajného skautingu na území Československa. V existenci podobné centrály Státní bezpečnost silně věřila, ale marně se ji dosud pokoušela vystopovat. O průkaznost „nepřátelského řídícího centra“ by se rovněž snadněji opíralo komunistickým funkcionářům odpovědným za stav oficiální dětské a mládežnické organizace, co chvíli vysvětlujícím stranickým orgánům aktivity tajných skautských celků a trvalou, nepochybnou oblibu skautingu mezi dětmi a mladými lidmi. Přesto se ani v případě vodní Osmatřicítky a dalších s ní spojených skautských jednotek, podobně jako u odsouzených Ostřížů, nedobrala Státní bezpečnost kýženého cíle. Představu o exilovém ústředí, vyvolávající, řídící a financující činnost podzemního skautingu musela Státní bezpečnost i tentokrát opustit.

Při tom se všechno vyvíjelo zpočátku pro takovou podobu situace zdánlivě slibně. Do poúnorového exilu předně ukazovala akce „Západ“ řešená plzeňskou StB, od níž a jejího agenta Václava K. se konečně příběh roverů Osmatřicítky a dalších začal odvíjet. Do scénáře vyšetřovatelů a režisérů StB se rovněž velmi hodil původ a postavení některých obviněných. Karel Vinecký - Windy a jeho válečná minulost musela do strategie vyšetřovatelů dobře zapadat. V závěru druhé světové války se Karel Vinecký jako bojovník francouzského protinacistického hnutí odporu dostal do kontaktu s americkou armádou a více než půl roku působil v její zpravodajské službě jako tlumočník. Však už tahle okolnost stačila, aby byl obžalobou vytrvale představován jako „špion americké rozvědky“ aniž byl pro špionáž vyšetřován či mu dokonce byla jakkoliv prokázána.

Podobně na tom byl i Vladimír Kolář - Akela z Majáku se svou příslušností k tajnému jezuitskému řádu. Zde se snad Státní bezpečnost domnívala, že se ji přes Vladimíra Koláře otevírá cesta do Vatikánu. V pozorovacím svazku StB na něho je zaneseno téměř třicet osob, které s ním tak či onak přicházely do styku. Jistě že mezi nimi byly osoby i z katolických kruhů. V seznamu podezřelých z nepřátelské činnosti se však ocitali sousedé, Vladimírovy spolupracovníci, i ti, s nimiž déle a opakovaně hovořil na ulici před domem, kde bydlel. Nikdo z nich přitom o jeho tajné skautské činnosti neměl ani tušení. Stali se podezřelými a pečlivě sledovanými (mnohdy po mnoho let) jen proto, že se nějakým způsobem dostali do kontaktu s hlavním objektem zájmu StB.

Styky skautů na zahraniční operační centrum potvrzovala, a vycházela tak vstříc představám pracovníků tajné policie, zpráva jejího agenta Václava K. Ten už v říjnu 1954 v jednou ze svým prvních hlášeních v rámci akce „Západ“ tvrdil, že byl svědkem debaty, co chvíli se měnící v hádku, mezi Jaromírem Bosákem a Radoslavem Vaňkem. Oba se v loděnici DSO Lokomotiva Plzeň měli dohadovat o tom, kdo byl starostou Junáka Velenem Fanderlikem, dlícím v exilu, pověřen v domácím tajném skautingu jakou funkcí. Tato okolnost, podtrhovala oprávněnost domněnky Státní bezpečnosti, že také skautské hnutí, stejně jako jiné protikomunistické aktivity československých občanů, je úkolováno ze zahraničí.

Agent StB Václav K. byl totiž do skautského prostředí plzeňské Černé střely nasazen proto, aby se snadněji dostal k profesoru pedagogického gymnázia Mariánu Vánerovi. Jeho jméno a adresu nalezli příslušníci sovětské bezpečnosti v zápisníku jednoho snad z posledních „agentů chodců“ snažících se dostat přes sovětskou okupační zónu v Rakousku do Československa. Jméno profesora Vágnera dostal protikomunistický agent od Bohumila Černého, poúnorového exulanta. Za války spolu Černý a Vágner, oba středoškolští profesoři, spolupracovali v odbojové organizaci Černý lev. Státní bezpečnost otevřela na základě předání osobních věcí, především zápisníku s adresářem, zajištěného agenta tzv. akci „Západ“. Jejím prvním předpokladem bylo agenturní obsazení profesora Mariána Vágnera. Protože byl Marián Vágner, mimochodem mezi plzeňskými studenty velmi oblíbený a vážený, skautem, jevilo se Státní bezpečnosti jeho „obsazení“ informátorem podobného „vyznání“ jako nejvýhodnější. Tomuto plánu StB pomohlo zjištění, že Radoslav Vaněk, vedoucí vodáckého oddílu Lokomotiva Plzeň, rovněž bývalý skaut, nadto žák profesora Vágnera, získává do svého oddílu studenty z jeho pedagogického gymnázia. Potom už bylo pro policii velmi snadné dostat mezi tajné plzeňské skauty svého člověka. Byl jim, jak už jsme uvedli nezpochybnitelný, uznávaný a ctěný skautský činovník Václav K. Měl proniknout přes Radoslava Vaňka k profesoru Vágnerovi. Podařilo se mu mnohem víc. Jeho přičiněním, podepřené naprostým nedostatkem konspirační operativnosti, se Státní bezpečnosti podařilo odkrýt – jako zvláštní bonus – pražské a plzeňské skautské skupiny, o něž v původním pojetí akce „Západ“ vůbec nešlo. 

Měl-li agent zadržený na jaře roku 1954 sovětskými orgány přinést profesoru Vágnerovi nějakou zprávu, vzkaz či dokonce úkol se nepodařilo nikdy dokázat. V samostatném procesu byl dne 2. září 1955 profesor Vágner odsouzen za úklady proti republice a sdružování proti ní k sedmi letům vězení. 30. července 1969 shledal ve veřejném zasedání krajský soud v Plzni, že přezkoumávaná obvinění a rozsudek z roku 1955 proti profesoru Mariánu Vágnerovi jsou vadná v celém rozsahu. Marián Vágner byl tímto soudem rehabilitován. Rehabilitace se bohužel nedožil. Zemřel 7. února 1969. 

Za sedm dnů po procesu profesora Vágnera v Plzni, do něhož se Státní bezpečnosti nepodařilo vložit skauty Černé střely – o což prvoplánově usilovala –, se 9. září 1955 v Praze uskutečnilo přelíčení se skautskými vůdci a rovery Osmatřicátého vodního oddílu. Karel Vinecký - Windy byl odsouzen na 12 let, Jiří Oktábec - Grizzly dostal 11 let, jeho bratr Luděk Oktábec 9 let, Emil Girl 8 roků, Štefan Kovačík 6 roků a Luďkovi Paurovi - Kimovi vyměřil soud rovněž 6 roků.

Nejdelší vyšetřovací vazbu si po svém zatčení 29. dubna 1955 prožili vůdcové střediska Maják Vladimír Kolář - Akela a jednadvacetiletý Jaroslav Miškovský - Riki. Po sedmdesáti velmi tvrdých výsleších, z jejichž intenzity bylo zřejmé, že se vyšetřovatelé StB dlouho snažili zatčeným prokázat propojení tajných katolických řádů s podzemním skautingem, došlo 11. listopadu 1955 konečně k procesu. I u něho, stejně jako po celou dobu vyšetřování, zůstali Vladimír Kolář a Jaroslav Miškovský nezlomeni. Oběma jim soud vyměřil stejný trest. Tři a půl roku vězení.

Odvolací soud konaný s vedením Osmatřicátého oddílu 8. listopadu 1955, překvalifikoval rozsudek prvního soudu z paragrafu „Vlastizrada“ na „sdružování proti republice“ a upravil výši trestů takto: Karel Vinecký 8 let, Jiří Oktábec 7 let, Luděk Oktábec 4 roky, Luděk Paur 4 roky, Emil Girl 5 let a Štefan Kovačík 3 roky.

Plzeňští skauti z Černé střely dostali za sdružování proti republice následující tresty, protože – jak říkal text obžaloby – „… v Plzni a na jiných místech od roku 1950 až do svého zatčení v roce 1955, jednak ve vytvořené ilegální organizaci, jednak v rámci legální organizace šířili buržoazní skautskou ideologii a vychovávali mladé lidi v duchu nepřátelském socialismu. K tomu používali i štvavých zpráv zahraničního rozhlasu i letáků shazovaných na naše území západními imperialisty…“: Radoslav Vaněk 2 roky, Jaromír Bosák 2 roky, Jiří Cajzl 1 rok.

Odsouzením a odesláním velké skupiny pražských a plzeňských skautů a skautek do komunistických žalářů skončila činnost podzemního skautingu v těchto regionech jen zdánlivě. Brzy se chopili tajné skautské práce noví podobně nadšení a obětaví mladí muži a ženy, kteří navázali na jejich výchovnou práci.

Nad obětí ztráty osobní svobody ve prospěch myšlenky skautingu a demokracie nelze přezíravě mávnout rukou a označit je, jak je dnes módní (v bezpečí právě těch hodnot pro než šli do kriminálu), za projev nevyzrálého mládí. A i kdyby měly některé případy takovou podobu, je třeba se v pokoře sklonit i před ní. Tito mladí muži a ženy s lilií v srdci byli v nejhorších dobách našeho národa jeho svědomím a nadějí. Také velikost jejich obětí způsobila, že skauting dál, navzdory protivenství, žalářům, bídě, hladu i bití kořenil a sílil v naší půdě a získával si přízeň a obdiv mládeže.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1369× 23. březen 2013 v 0:00