Mezi nadějí a strachem

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XVIII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Mezi nadějí a strachem

Po roce a půl se vrátil z vězení na amnestii Vladimír Kolář - Akela. Odsouzen byl, jak jsme již dříve uvedli, v listopadu 1955 za „sdružování proti republice“ spolu s Jaroslavem Miškovským - Rikim, svým spolubratrem z katolického střediska Maják. Jejich proces, v němž byli obviněni z vedení tajného skautského oddílu, měl sice samostatný průběh avšak úzkou spojitost s ilegální činností pražské vodní Osmatřicítky ukryté v tělovýchovné organizaci Spartak Stalingrad.

Vladimír Kolář i Jaroslav Miškovský, měli, proti odsouzeným vůdcům Osmatřicítky, jisté štěstí. Alespoň s ohledem k amnestii vyhlášené v roce 1957. K jejich souzené činnosti se vztahovala! Domů přišli v polovině roku 1957.

Téměř okamžitě navázal Vladimír Kolář na svou předchozí vězením přerušenou skautskou činnost. Soustředil kolem sebe původní členy oddílu, kteří přečkali dobu trestu svých vůdců, a doplnil je o několik nováčků. S asi dvaceti chlapci, většinou z katolických rodin, vstoupil do 5. základní organizace Svazarmu v Praze 2, kde vytvořili oddíl branné turistiky. Této základní organizaci stál od jara 1956 v čele skaut Jaroslav Meškan. Vladimír Kolář přivedl k výchovné činnosti do oddílu Svazarmu také svého přítele z Majáku Miroslava Brtvu - Agiho.

Na jiném místě jsme již zmínili, že Vladimír Kolář byl v roce 1955 zatčen pár dnů po svátku svatého Jiří, který tehdy slavil se svým oddílem a některými staršími skauty z Majáku. Vedle toho se setkání konalo také k připomenutí desátého výročí založení střediska Maják. Víme už rovněž, že Vladimír Kolář vymyslel a uskutečnil u příležitosti blížícího se výročí neobyčejně odvážný čin. Za pomocí složitě vytvořených stavebních dokladů a povolení se mu podařilo tajně navštívit uvězněného vůdce a zakladatele střediska Zdeňka Zeleného - Káďu. Zpoza ostnatých drátů komunistického lágru vynesl ven jak Káďovo poselství a pozdrav členům Majáku tak i dar vyrobený žalářovanými skauty – stříbrnou lilii zasazenou do vytěženého kamene z jáchymovského dolu. Rovněž jsme vzpomenuli, že několik členů oddílu složilo onoho 24. dubna 1955 na zmiňované slavnostní schůzce tajný skautský slib.

O vánočních svátcích roku 1957, půl roku po Vladimírově návratu z vězení, umožnil slíbit věrnost skautským ideálům dvanácti hochům svého obnoveného oddílu, vyžívajícího k organizačnímu krytí Svazarmu. Dva nejstarší z nich složili slib skautských vůdců.

Dnes v bezpečí více než dvaceti let života v demokratickém systému, se může obdivuhodná a nezdolná víra Vladimíra Koláře ve skauting a jeho hodnoty možná leckomu jevit jako sice pozoruhodná zaujatost myšlenkou, která se ovšem stejně v dějinném pohybu společnosti prosadila, takže je otázkou zda pro ni bylo třeba tolik riskovat. Takové úvahy, různě interpretované, je možné opravdu občas zaslechnout. Zpravidla od lidí, kteří svou víru probouzejí a nacházejí až v zaručené jistotě teplých pelíšků. Vladimírové Kolářové – ať bylo a je jejich jméno jakékoliv – svou odhodlaností a vírou v návrat lepších časů, rozšiřovali prostor ve všech oblastech života znásilňované společnosti, také ve výchově mládeže. Aby totiž vzpomínaný dějinný pohyb mohl vůbec nastat. Vladimírům Kolářům byla cizí snadná ohebnost, přelétavost, jaká je nutně založená na zapomnění životního kontinua, na vylhání se z osudu, na ztrátě totožnosti. Nehodlali se vzdát hodnot, které velká část národa (buďme upřímní) pokládala za antikvární pošetilost.

Rok 1957 byl pro světový skauting rokem významným. V Anglii se v létě konalo k půlstoletému výročí jeho vzniku slavnostní jamboree. Ve zdravotním týmu delegace skautů USA se jubilejního jamboree zúčastnil MUDr. Ervín Lobpreis - Lobin, utečenec před komunistickým režimem, vůdce z moravských Ivančic a jeden z autorů Skautského manifestu z roku 1948 čelící svým textem komunistickým snahám v Junáku. Do zvláštního druhu časopisu, zvaného Okruh, kolujícího vždy v jediném exempláři mezi československými rovery a skautskými činovníky rozesetými únorem 1948 po celém světě, napsal Ervín Lobpreis: „…kdo z nás, když jsme z domova odcházeli, by si pomyslil, že smutné odloučení od vlasti bude trvat tak dlouho a navíc se bude jevit každým týdnem, měsícem, rokem beznadějnější. Nestydím se za to, že jsem slzel, když jsem při závěrečném defilé jamboree viděl pochodovat pár desítek maďarských skautů, kterým se podařilo, s dalšími tisíci Maďarů, uniknout z Budapešti krvácející pod pásy ruských tanků. Šli s hrdě vztyčenými hlavami, nad nimi vlajky s prázdnými oky vystřižených otvorů po komunistických znacích a velkými skvrnami od krve. Sklonili je před tribunou s anglickou královnou. Dočkali se za to bouřlivého potlesku. Soudím, že nejen my v exilu jsme čekali více než potlesk. Bohužel, nic jiného než potlesk, obdiv a úcta se maďarské revoluci nedostalo. Jistě že se nám to může zdát, po všech těch horoucích výzvách, nepřiměřené. Ale na druhou stranu není pro nás i v tom potlesku a úctě závazek, poselství a naděje. Ano! Pokud je v sobě dokážeme uchovat a předat…!“ 

Českoslovenští skauti doma se zprávy o jubilejním jamboree dozvídali z komunisty rušeného vysílače Svobodná Evropa nebo z Hlasu Ameriky či BBC. Zmínku, s několika fotografiemi z této události, přinesl také časopis polských harcerů Druzyna, který byl k dostání v Polském kulturním středisku v Praze na Václavském náměstí.

Polsko se po obnově harcerské organizace stalo cílem výprav českých skautů. Skupiny i jednotlivci tam v rámci tzv. malého pohraničního styku putovali za nákupem, lépe však za výměnou, skautských odznaků, krojových součástí a tábornické výzbroje. Setkání s polskými harcery, vždy vzorně krojovanými (tuto vlastnost si zachovali dodnes) bývala pro české skauty osvěživá a povzbuzující. Fakt legalizace určité podoby skautingu v polské společnosti hlásící se přesto k budování socialismu, navozoval určité naděje také domácím snahám.

Opatrný optimismus byl konečně na místě. Tlak režimu se jevil být od polských a maďarských revolt měně brutální. Komunisty sešroubovaná společnost začala pociťovat mírné uvolnění. Bylo znát především v „nadstavbových oblastech“, jak říkali komunisté kulturní sféře. Změny zaznamenávali také skauti v prostředí mimoškolní výchovy. Režim předně umožnil, (což se nerovnalo ničemu menšímu než přiznání výchovného fiaska Pionýrské organizace Československého svazu mládeže) vytváření metodických center organizujících a řídících školní turistické oddíly mládeže. Jejich doporučovanou podobu rozpoznal každý, kdo prošel skautskou výchovou. Vycházela z bohaté a osvědčené praxe skautingu. V Praze a postupně i v jiných městech republiky byly těmito centry Městské stanice mladých turistů. Podobné jednotky dětí a mládeže organizoval ve svých branně turistických (nebo branně vodáckých) odborech také Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm). Mnoho odchovanců českého skautingu nebo přímo jeho vůdců využilo těchto příznivě se jevících možností a založením oddílů a jejich vedením se vrátili k výchovné práci. Někteří z nich, jak jsme již uvedli, či jak ještě ukážeme, využili zmíněné příležitosti k tajné skautské práci.

V novinách a časopisech se začaly objevovat články příznivě – mnohé velmi nadšeně – hodnotící činnost turistických oddílů mládeže, především jejich letní tábory, vystavené a udržované vlastníma rukama táborníků.

Závěrem roku 1956 vyšla ve Státním nakladatelství dětské knihy publikace inspirativního textu, podbarveného jedinečnými fotografiemi, která po dlouhých letech působila na nejednoho příslušníka české skautské obce jako zjevení. Ukazovala dětem jak prožít prázdniny radostně a dobrodružně. V družném kruhu kamarádů, dobré činnosti, obohacující a posilující práci. Kniha se jmenovala Plátěná osada. Fotografie z letního tábora chlapeckého turistického oddílu (autor těchto řádků, stejně jako všichni jeho hojní přátelé dodnes nevědí o jaký oddíl šlo) na řece Želivce vytvořil tehdejší barrandovský kameraman Ivo Bučina, slovem knihu vybavila Jaroslava Reitmannnová.

„Plátěná osada“ byla se sympatiemi přivítána většinou pracovníků v turistice mládeže – skauty pak zejména. V jejím obsahu spatřovali potvrzení vlastních výchovných metod a snah, jimž nepřestali věřit a které uplatňovali i v časech velmi nebezpečných, kdy za posudek „skautsky zatížený“ se zrovna negratulovalo. Plátěnou osadou se za dosud odmítanou skautskou metodiku postavila – což byla převratná novina – instituce jakou bylo Státní nakladatelství dětské knihy, a to muselo mít, o tom nebylo pochyb, k takovému počinu schválení nejvyšších míst. Přesto však se kniha shledala s tvrdým odsudkem, od něhož byl jen kousek k jejímu stažení. Že k tomu nedošlo, byl malý zázrak přičítaný již zmiňovanému uvolnění ve společnosti. O odsuzující kritiku se zasloužil v té době již známý skautobijec učitel z Jevíčka František Továrek. Zapálený pionýrský pracovník, jemuž skauting nebezpečně zrychloval puls a jehož velkou vášní byl boj proti němu, zejména pak proti jeho literární či metodické podobě. Nastupoval proti skautingu, vždy když za sebou cítil opěrný val režimu. Pravé hody slavil v padesátých letech. V čase od jara 1968 do začátku tzv. normalizace, kdy byla skautská organizace v Československu legální, nebylo po Františkovi Továrkovi ani slechu. Hned potom sám sebe do nové protiskautské role opět ochotně obsadil.

V roce 1956, poté co vyšla „Plátěná osada“ napsal do jedenáctého čísla osmého ročníku časopisu Turistika článek nazvaný „Slovo k Plátěné osadě“. Mimo jiné v něm píše: „…Plátěná osada je kniha umělecká, aspoň takovou chce být. Základní metodou umělecké práce je, jak známo, socialistický realismus, jehož podstatnými rysy jsou ideovost, stranickost, pravdivost atd. Jestliže chybí jeden takový rys, je v uměleckém díle povážlivá trhlina, určitý kaz. Je zřejmé, komu a čemu má stranit umělecké dílo, podívejme se, však, komu straní „Plátěná osada“ – na první pohled se neubráníme dojmu, že někdejšímu sokolskému pobytu v přírodě (mohlo by se zdát, že i Junáku) vždyť hned obraz na obálce nás uvádí v pochyby, jsme-li v roce 1936 či 1956!…

V teorii leninismu se hovoří o „hlavním článku řetězu“. Tímto „hlavním článkem“ v mimoškolní výchově dětí je Pionýrská organizace ČSM. Práce v ní není bez potíží, to je snad dostatečně známo. Domnívám se, že úkolem takových publikací jako je „Plátěná osada“ má být aby napomáhaly tyto potíže překonávat, ne aby je množily. Jestliže se ukazuje dětem cesta do přírody (a k sportovnímu výcviku) bez náročného přístupu k ideově politickým požadavkům, pak nelze hovořit o překonávání, ale o narůstání potíží. Bohužel kniha nelíčí život v pionýrském táboře, nýbrž v takovém táboře, kde jsou zavedeny zvláštní „ polní uniformy“ (jichž Pionýrská organizace vůbec nezná) a v němž role pionýrské organizace a organizace ČSM je potlačena na minimum!… 

Proto je potřeba ukázat na nedostatky a omyly, aby se neopakovaly, a „Plátěná osada“ to je velký omyl. Nepřiznat si jej, nevidět jej, to je jako nahrávat každému kdo usiluje, ať zjevně či skrytě, o isolaci turistických oddílů mládeže od vlivu Pionýrské organizace a Československého svazu mládeže, což ovšem může vést k jedinému důsledku: Zbavit tyto oddíly s hlediska potřeb výchovy nového socialistického pokolení jakékoliv ceny!“

Sedmapadesátý rok přinesl také, k radosti početné rodiny českých vyznavačů E. T. Setona, po mnoha letech překvapení v podobě nového vydání jeho slavné knihy Dva divoši. I to byl jistě důkaz volnějších poměrů. I když, pamětníci si jistě vzpomenou, že bylo toto vydání Dvou divochů zaštítěno několika recenzemi, které se neopomněly zmínit o tom, že Seton je vedle Jacka Londona nejčtenějším americkým autorem v Sovětském svazu.

V časopisu Pionýr, který vydávala v Mladé frontě Ústřední rada Pionýrské organizace ČSM, se od konce roku 1955 občas objevily metodické články Jaroslava Foglara a také jedna kapitola z jeho románu Když Duben přichází. Byl to projev jistého stupně hry o Foglara. V té partii se promítala snaha svazáckých funkcionářů, pracovníků Státní bezpečnosti, ale i nadšených a odvážných ctitelů oblíbeného spisovatele, aniž by jedna, druhá či třetí složka musela znát důvody a cíle ostatních.
Kolem vánočních svátků roku 1957 pak „foglariáda“ vrcholila. Československý rozhlas po téměř deseti letech odtabuizoval Foglarovo jméno a uvedl jeho rozhlasovou hru pro mládež Bratrstvo modrého trojúhelníku. Korunu všemu nasadila výloha knihkupectví v průchodu budovy Melantrichu na Václavském náměstí. Objevila se v ní Foglarova kniha Přístav volá. A prodávala se! O vánocích roku 1957! Málokdo si takovou proměnu dokázal vysvětlit. Zvláště ne proto, že se nové vydání Foglarova románu neobjevilo v pravidelném každotýdenním oznamovateli nových knižních titulů. Nebylo divu, že se sahalo po odpovědích, které přetékaly nenaplněnými iluzemi.

Teprve po mnoha letech sám Jaroslav Foglar událost s nestandardním prodejem své knihy vysvětlil. Šlo o poslední vydání Přístavu volá v nakladatelství Kobes z listopadu 1948. Část honoráře tohoto vydání zaplatil nakladatel Foglarovi ve výtiscích. Když se v roce 1957 zdála být situace Foglarovi politicky příznivější nabídl určitý počet knih melantrišskému (ale nejen jemu) knihkupectví k prodeji. To stav věcí analyzovalo a uznalo, že dosud zakazovaného Foglara mohou bez dosavadních problémů prodávat, zvláště pracuje-li autorsky pro Československý rozhlas.

Foglar dostal za každou jednu knihu Přístav volá od tehdejších knihkupců pět korun! Za kolik šla v předvánočním trhu (a čtenářském hladu) na pulty si již nepamatuji.

Svazarmovský oddíl Vladimíra Koláře - Akely od jeho příchodu z vězení rostl a sílil. Vedle chlapeckého oddílu se začala formovat družina děvčat, z níž posléze vznikl samostatný dívčí oddíl. Krom toho se s Vladimírem seznámila skupina chlapců z Chebu. Říkali si Zlatá šestka. Byli nadšenými vyznavači skautingu. Vladimír Kolář je občas zval na akce svého oddílu a udržoval s nimi korespondenční kontakt. Ideově je vedl a připravoval je na složení skautského slibu.

Oddíl také budoval svou klubovnu nedaleko kostela svatého Ignáce v Praze, což bylo pro společenství udržující tradici střediska Maják významné. Kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí byl totiž Majáku přívětivou základnou v letech 1945–48.

Akela připravoval oddíl na letní tábor o prázdninách roku 1958. Se svými spolupracovníky pro něj vybral místo na šumavské říčce Vydře.

O Vladimíra Koláře a jeho aktivity se však nepřestala zajímat Státní bezpečnost se svými agenty a tajnými informátory. Vypovídá o tom hlášení referenta 4. oddělení 3. odboru KS-MV (Krajská správa ministerstva vnitra) Vladimíra Bernáčka z počátku roku 1958.

„V archivu MV se na jmenovaného nalézají poznatky o jeho ilegální činnosti, za kterou byl 11. 10 1955 odsouzen lidovým soudem na dobu 3 a ½ roku. Dále jsou v archivu poznatky, že jmenovaný Vladimír Kolář studoval bohosloví v Jesuitské koleji a po rozpuštění této koleje se scházel s ostatními jesuity za účelem vydávání protistátních tiskovin.

Úkolováním spolupracovnice Šímové k Vladimíru Kolářovi bylo zjištěno, že jmenovaný po svém návratu z výkonu trestu začal opět pracovat s mládeží v duchu bývalého skautingu, avšak změnil taktiku a místo ilegální práce s oddílem nechal jej legalizovat ve Svazarmu v Praze 2. Nyní však Kolář převedl svůj oddíl do základní organizace Svazarmu při n. p. Koh-i-nor, když se před tím snažil o jeho legalizování ve Stanici mladých turistů.

Kolář dle zpráv naší spolupracovnice vede celý oddíl ve dvou skupinách. Skupinu první, které může důvěřovat, vede přesně v duchu skautingu. Ve skupině druhé jsou děti, které musel vzít do oddílu dle stanov Svazarmu. Dle zprávy spolupracovnice má mít Kolář spojení do Opavy na bývalé skauty pracující podle jeho taktiky. Ve svém bytě, kde Kolář provádí metodická školení rádců družin první skupiny má také materiály o své činnosti. Jedná se o fotografie a skautskou literaturu.

Spolupracovnice Šímová, která je k osobě Koláře úkolována, má jeho plnou důvěru, takže lze jmenovaného rozpracovat a prověřit jeho činnost v evidenčním svazku.

Hlavní úkoly při vedení rozpracování:

1. Stáhnout k osobě Koláře všechen dostupný materiál o jeho činnosti, za kterou byl již trestán.
2. Úkolovat spolupracovnici ve směru získání poznatků o konkrétní činnosti a spojení do Opavy a dále přehled o všech Kolářových stycích.
3. Vyžádat si materiály a hlášení o činnosti oddílu na OV Svazarmu v Praze 13.
4. Dokumentovat nepřátelskou činnost Koláře mezi mládeží. Technikou (odposlechem) obsadit jeho byt a získat tak poznatky o jeho instruktážích vedoucích družin oddílu.“

Jak je zřejmé, přes nepatrně nadějný pohyb uvolnění ve společnosti, nezasáhla tato atmosféra nikterak jednání a konání Státní policie proti podzemnímu skautingu. Této instituci byl skauting stále nebezpečím ohrožujícím děti a mládež. 

Vladimír Kolář a jeho činnost zůstanou, jak uvidíme, pod důslednou kontrolou několika agentů policie až do jeho dalšího zatčení v roce 1959.

V závěru roku 1957 přišel z vězení Jiří Kafka - Petr Vlk pozdější Owígo. Od tohoto okamžiku mu zbývá ještě pár let než navzájem propojí své cesty s Vladimírem Kolářem a jeho pozdějším švagrem Ivanem Makáskem. Ten v té chvíli, kdy Petr Vlk svolává své druhy k nové skautské práci, prožívá chlapecké okouzlení Foglarovou legendární Dvojkou, nazývající se Hoši od Bobří řeky a je turistickým oddílem Tělovýchovné jednoty Dynamo Radlice. 

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1018× 23. březen 2013 v 0:00