Dary k desátému výročí Pionýrské organizace ČSM

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XX. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Dary k desátému výročí Pionýrské organizace ČSM

Pokaždé když komunistická policie zasáhla některou z podzemních skautských skupin, vyvolala tím přesně opačné reakce, než si přála a očekávala. Tak tomu bylo i po zatčení a následných procesech Vladimíra Jirouta a Jaroslava Meškana. Vzdor těmto událostem, vykazovaly tajné skautské oddíly obdivuhodnou životaschopnost. A co víc, skautské obci se v této době podařilo, aniž by o to usilovala, jednou svou aktivitou oslovit i širší neskautskou veřejnost.

V září osmapadesátého roku si českoslovenští skauti a skautky připomněli dvacáté výročí úmrtí Antonína Benjamina Svojsíka. Pietní návštěvy u jeho hrobu na vyšehradském hřbitově – odbývající se zpravidla mezi 5. a 17. zářím – nepostrádaly od počátku padesátých let jistá rizika. Ve zmíněném čase se dal na slavném pohřebišti významných osobností české společnosti očekávat zvýšený výskyt příslušníků Státní bezpečnosti a jejich agentů. Skauti jej zde rozhodně předpokládali. Cítili nebezpečí, oprávněné či zbytečně, v každém koho neznali a kdo se pohyboval v okolí hrobu, z něhož shlížela bronzová busta náčelníka a lilie s heslem Buď připraven. Proto se skautská přítomnost na hřbitově – v oné ohrožené době – zkracovala zpravidla na pár nezbytných minut. I tak v sobě nesly tyto chvíle dramatický náboj. Přesto však byla po celá léta, kdy byl skauting nucen žít v podzemí, věnována Svojsíkovu hrobu dojemná péče. Hrob skauty zvláštně posiloval. Byl jim symbolem ztracené svobody skautingu i odkazem v němž se pokoušeli žít a v jeho duchu vychovávat mládež. Návštěvami náčelníkova hrobu upevňovali svou víru v lepší budoucnost skautingu.

Dvacetiletého výročí Svojsíkova odchodu využili skauti k projevu úcty svému zakladateli způsobem a událostí, která pozvedla jejich hrdost a nadlouho zakotvila v paměti mnohého z nich.

Navečer sedmnáctého záři 1958 neslo místo posledního Svojsíkova odpočinku takové stopy pozornosti a vděčnosti, jakých se mu nedostávalo ani v bezpečných a svobodných dobách. Skauti toho dne zaplavili hrob a jeho bezprostřední okolí květinami, hořícími svíčkami a drobnými vzpomínkovými předměty v množství, že nad ním zůstal v ohromení stát mnohý návštěvník vyšehradského Slavína. Jistěže nejen on. Své poznatky o velké účasti skautů u Svojsíkova hrobu zpracovávali nepochybně také příslušníci Státní policie.

Závěrem osmapadesátého roku kolovalo mezi skauty několik stran strojopisného textu. Říkalo se mu „druhé Fanderlikovo poselství“. Pro skauty té doby mělo zásadní význam. Bylo podepsáno starostou Junáka dr. Velenem Fanderlikem. S výše vzpomínaným výročím mělo úzkou souvislost. Obsah textu totiž připomínal život a dílo A. B. Svojsíka. Teprve za mnoho let později se ukázalo, že „druhé poselství“ (svůj název získalo patrně s ohledem na první pozdrav starosty Junáka po jeho odchodu za hranice, zaslaný skautům ve vlasti na rozhlasových vlnách stanice BBC v lednu 1950) je vlastně Fanderlikův článek z října roku 1958 napsaný pro exilový časopis Nový domov a odvysílaný Svobodnou Evropou v témže roce.

„Fanderlikovo poselství“, skautskou společností putující a kopírované, vysoce hodnotilo Svojsíkovy osobní vlastnosti a jeho činnost ve prospěch československé mládeže. Mimořádnou pozornost si však získalo tím, že představilo domácí skautské obci myšlenky, úvahy a slova A. B. Svojsíka, jimiž hodnotil svou nešťastnou studijní cestu po Sovětském svazu v létě roku 1938.

Velen Fanderlik, jako jeden z vysokých skautských činovníku zastihl náčelníka Svojsíka po jeho návratu už sice nemocného, ale ještě při plném vědomí. Po dvaceti letech ukázal ve svém „poselství“ – poprvé v historii českého skautingu – jak náčelník smýšlel o sovětském výchovném systému a jeho mládežnických organizacích: „…Svojsík“, psal Fanderlik, „odešel týden před Mnichovem, aby se již nedožil naší národní katastrofy a zhroucení svého životního díla, když Němci rozpustili skautské jednotky. Nedožil se ani druhého osvobození, nového rozkvětu skautingu a jeho opětného potlačení komunisty. Mluvil jsem s ním naposledy, když se vrátil koncem srpna 1938 z Ruska. Ulehl tehdy s těžkou anginou pectoris, to jsme ještě nevěděli, že je to začátek konce. ,To není skauting, co tam v Rusku dělají. Všechno je tam řízené shora, chlapci nemají možnost se rozvinout. V tom pionýrství je sice kázeň, ale pasivní kázeň ubíjející iniciativu a ducha a to skauting nechce.‘ To byla poslední jeho slova, která jsem slyšel.“ (*).

Desáté výročí narozenin Pionýrské organizace Československého svazu mládeže (24. 4. 1959) bylo připomínané a povzbuzované ústy nejvyšších svazáckých a komunistických funkcionářů i silnou propagační masáží sdělovacích prostředků. Skautům se však k tomuto pionýrskému jubileu nemohlo dostat důležitějšího daru, než bylo právě „Fanderlikovo druhé poselství“. Šlo samozřejmě o Svojsíkova závěrečná slova v něm. Potvrzovala, že náčelník už před dvaceti lety dobře rozpoznal nevhodnost sovětského pionýrského systému a jeho slepé uličky. Závěrečné věty „poselství“, vyslovené a podepsané dvěma nejvyššími autoritami českého skautingu, dávaly tak za pravdu vůdcům a členům tajných skautských oddílů, kteří pionýrství kritizovali od února 1948, kdy začalo být komunistickým režimem československé mládeži ordinováno. 

Po deseti letech práce Pionýrské organizace ČSM bylo zřejmé, že sovětský výchovný implantát, mechanicky a patolízalsky převzatý, naprosto selhal. Skautům, sledujícím činnost pionýrské organizace, vymezující sebe samu jako „zrozenou z boje proti skautingu“, byl její trudný stav jistým druhem satisfakce. Přesto trvalo dalších deset let, než na výsledky své práce byli ochotni kriticky pohledět samotní představitelé Svazu mládeže a jejich loutkovodiči s aparátu komunistické strany. Nebýt společenského pohybu z jara roku 1968, myslím, že by podobnou sondu jen velmi těžko provedli. 

V březnu 1959 byl odsouzen za tajnou skautskou činnost na čtyři a půl roku Miloš Blažek - Merkur. S přihlédnutím k předchozím řádkům bychom mohli s jistou nadsázkou říct, že vymřený trest byl svým způsobem darem komunistické policie pionýrské organizaci k jejím desátým narozeninám.

Miloš Blažek- Merkur - dnes významný skautský vůdce a činovník, za svou celoživotní službu skautingu právem oceněný řádem Stříbrného vlka - vedl od poloviny padesátých let chlapecký turistický oddíl mládeže na škole v Praze - Stodůlkách, kde působil jako učitel.

Na rozdíl od předchozích soudních procesů s Vladimírem Jiroutem a Jaroslavem Meškanem, uskutečněných v roce 1958, byla tentokrát veřejnost o případu Miloše Blažka podrobně informována řadou novinových článků. 

V deníku Svazu mládeže Mladá fronta psal Miloslav Heller o Miloši Blažkovi dokonce opakovaně. První článek nesl titul „Plevel“ a druhý, otištěný 29. 4. 1959, pět dnů po pionýrském výročí, autor nazval „Ctihodný otec a skautíci“. Heller v nich čtenářům sděloval: „… Blažek byl dlouhá léta členem ministrantského spolku „Legio angelica“ a členem Junáka. Proto když v letech 1955 až 1957 organizoval putovní tábory, jejichž náplní bylo vychvalování reakční junácké ideologie a šíření názorů nepřátelských našemu lidově demokratickému zřízení, pozval si jako „duchovního rádce“ římskokatolického kněze Bohumila Štvána z Plané u Mariánských Lázní. Ten byl dříve kapitánem oddílu vodních skautů… Vyvrcholením Blažkovy junácké činnosti byl v roce 1957 prázdninový tábor v Nízkých Tatrách. Netajil se zde svou nenávistí k našemu zřízení a utvrzoval v ostatních vědomí, že se „režim dlouho neudrží a dojde ke změně“. Na táboře složili Oldřich Lavický, Bohumil Pec a Zdeněk Dvorný, nynější vysokoškoláci, do rukou Miloše Blažka a Bohumila Štvána junácké sliby a dostali odznaky u nás dávno rozpuštěné junácké organizace…“

V podobném tónu psalo o Miloši Blažkovi Rudé právo („Podivný vychovatel“) a Svoboda („Junák Blažek“). Tělovýchovný časopis Za krásami domova přinesl v dubnu 1959 článek „Škodná“. Závěrem v něm nepodepsaný autor říká: „… V soudní síni stál nepřítel v rouše učitele a turistického pracovníka. Strhli jsme tuto masku škůdce! Byl potrestán! Zbývá nám zamyslit se nad otázkou, kde hledá nepřítel půdu. Ve falešně romantických vzpomínkách, u nábožensky vychovávaných dětí. Zneužívá turistiky tam, kde dobře a výchovně nepracujeme my, cvičitelé turistiky a pionýrští vedoucí ČSM!“

Rozsáhlou zprávu o příčinách odsouzení Miloše Blažka uvedly také Učitelské noviny (23. 4. 1959 „Nenechávejte děti kazisvětům“): „…Blažek vytáhl a oprášil všechny symboly skautské organizace, slibovou lilii a odznak Tří orlích per i liliový kříž. Bývalý ministrant chtěl vychovat nové ministranty, vštěpoval jim odpor k socialismu. Vychovával tak příští sabotéry v našem hospodářství i kulturním životě. Vydával svedeným chlapcům konspirativní pokyny o utajení schůzek. Viděl a slyšel jsem v soudní síni vypovídat svědky, dnes dvacetileté chlapce, svedené „turisty“. Mnozí z nich nedovedou rozeznat pravdu a lež v řečech svého „ vedoucího“. Tváří se jako by neviděli jeho zrádcovské jádro a snaží se bývalému učiteli ulehčit… Osvoboďme turistiku od tohoto nebezpečí tím, že ji pevně postavíme do služeb pionýrské organizace, které pomáhá i Československý svaz tělesné výchovy. Jsou to právě dvě organizace, kterých se bývalý učitel Blažek tolik štítil a před nimiž tak rafinovaně utajoval svou činnost!“

Článek v Učitelských novinách je pozoruhodný osobou jeho autora. Napsal jej Jan Šimáně, tehdy ředitel krajského domu pionýrů a mládeže v Praze. Za deset let po uvedení svého článku, v roce 1968, neváhal tentýž muž stanout v čele obnoveného časopisu Skaut - Junák a stát se členem skautské organizace. Deset let je dostatečná doba, v níž se člověku může zdařit vyjít ven z bludiště vlastních chyb a omylů. Jan Šimáně však nenašel nikdy prostý kus lidské slušnosti, která by jej přiměla k tomu se Miloši Blažkovi omluvit.

Vzpomínaná novinová kampaň svědčí o tom, že represivní složky komunistického režimu setrvávaly, přes pokračující uvolňování tlaku ve společnosti, na stalinistických pozicích a nebo se je snažily opět upevnit.

Po desetiletí marného boje se skautingem usoudili svazáčtí a komunističtí režiséři, že je třeba zvolit jinou scénu. Počátkem padesátých let obvinili skauting z přisluhování světovému imperialismu. Společnosti se měl skauting jevit jako líheň vlastizrádců, špionů a diverzantů. Podobnými přídomky představovala tehdy všechna dostupná media i souzené skautské vůdce. Máloco z této masivní lživé kampaně však bylo veřejností přijato jako určující pohled na skauting. Neosvědčila se. Skauting a jeho výchova byl i v dobách nejtvrdšího komunistického vymezení hodnocen se sympatiemi a jeho zrušení bylo pokládáno za chybu. 

Nová protiskautská strategie, mediálně vyvolaná a poprvé vyzkoušená na případu Miloše Blažka, se snažila těžit z předpokládané kritičnosti velké části české společnosti k duchovním hodnotám či alespoň lhostejnosti vůči nim. Zprávy o výsledcích soudního přelíčení s Milošem Blažkem zdůrazňovaly jeho vztah ke katolické víře a schopnosti ovlivňovat mládež. Neváhaly uvést plným jménem duchovního rádce Blažkova oddílu a připomenout tak veřejnosti, že je katolickým knězem. Ukazovaly dále, že při domovní prohlídce u obviněného bylo bezpečnostními orgány nalezeno a zabaveno několik set kusů knihy Skaut přemýšlí o Kristu. Aby bylo v zápětí dodáno, že jejím autorem je kněz Jiří Reinsberg „stále ještě využívající státního souhlasu k výkonu svého povolání“.

Tato nová metoda možná mohla mít svou zlovolně nenávistnou argumentací jistý úspěch u svazáckých a komunistických funkcionářů. Na širokou veřejnost, jíž byla určena, nezapůsobila však přesvědčivě ani pravdivě. Ostatně podobného ozvuku se dočkala i připomenutá kampaň spuštěná komunisty v nejtužším stalinském období.

Étos tajného skautingu se ukázal být i tentokrát velmi silný a inspirativní. Vyrostla v něm nová generace skautů. Někteří z nich zvedli štafetový kolík po uvězněných vůdcích. Ustavili nové oddíly po těch, které rozehnala státní policie.

Za pár měsíců po procesu s Milošem Blažkem se skautingu a jeho protagonistům dostalo od komunistického tisku a justice nové neblahé pozornosti. Kampaň byla postavena, jako v předchozím případě, na stejném záměru. Měla přesvědčit českou společnost o tom, že skauting v kombinaci s náboženstvím je krajně nebezpečnou metodou výchovy mládeže.

Spolupráce Jiřího Kafky - Petra Vlka a některých jeho roverů s žižkovským turistickým oddílem vedeným Milošem Hákem, se nedočkala dlouhého trvání. Jejich rozchod neměl však zničující důsledky podobné těm, co provázely Vladimíra Jirouta a Jaroslava Meškana. Oddíl Miloše Háka pokračoval dál ve své činnosti i bez účasti Jiřího Kafky. Ten se musel, spolu se svými druhy, rozhlédnout po nové organizační formě, která by jeho vznikajícímu oddílu poskytla přístřeší a krytí.

Hledání členské a právní základny oddílu, což bylo nezbytností, chtěl-li naplnit své předsevzetí pokračovat ve skautské výchovné činnosti, Jiřímu Kafkovi příliš nevyhovovalo. Především časově. Po příchodu z vězení sehnal totiž zaměstnání u firmy Vodní zdroje. Ta měla pracoviště na celém území republiky. Zaměstnancům s Jiřího kádrovým materiálem Vodní zdroje umístění v Praze nenabízely. To byla velká překážka v chystaném projektu nového oddílu.

Byl leden, únor 1959. Jiří se vracel domů na Žižkov vždy ve čtvrtek navečer, po mnohahodinových denních směnách, jimiž si napracovával volný pátek. Ten, stejně jako další víkendové dny, věnoval budování svého oddílu. 

O tom, že je oddíl vytvořen, organizačně zajištěn, že rozjel bohatou činnost dal Jiří Kafka vědět v pravdě pozoruhodným způsobem. Pozoruhodným pro ty, kteří skautskou lilii byli nuceni nosit pod klopou a o to silněji ve svém srdci. Pro ty, kteří se vraceli k majákům svého chlapectví – co zvolna odcházelo – aby se u nich na chvíli nadechli vůně dávných klukovských jar.

Jedním takovým místem, schopným oživovat staré děje, byla ctitelům světa pana Foglara a jejím blízkým příbuzným skautům, obyčejná vývěsní skříňka. Z pohledu mladých mužů, nedávno hochů, co se před jejím dávno nemytým sklem občas zastavili, se ovšem jevila být neobyčejnou.

Vývěsní skříňka, nevelká, snad 50 x 50 cm, patřila ve svobodných dobách velmi činorodému Foglarovu čtenářskému klubu jménem Žižkovská letka. Byla umístěna vedle vchodu jednoho z domů v Žerotínově ulici na Žižkově. O svou vývěsní skřínku členové klubu vzorně pečovali. Její náplň přinášela zprávy o aktivitách Žižkovské letky, fotografie z výprav a sportovních utkání. Houfy kluků a dívek si ji prohlížely zejména v době, když čekaly na to, až do blízkého papírnictví přivezou časopisy Junák a Vpřed.

Na jaře v roce 1952 byl obsah skříňky naposledy vyměněn. Kromě jiného se v ni objevila pozvánka ke společné výpravě, určená několika žižkovský klubům, které stále vyvíjely činnost. Tato pozvánka, spolu se čtyřmi příhodami Rychlých šípů, vystřižených ze ztracených, nevycházejících časopisů, zůstala ve skříňce zakleta na mnoho let. Až do prvních měsíců roku 1959. 

Skříňka tehdy představila svého nového uživatele. Stal se jim turistický oddíl mládeže při Tělovýchovné jednotě Dynamo Spoje Žižkov. Její sklo se znovu zalesklo a stejně dopadl i starý kabát z oprýskané barvy. Vedoucím oddílu byl třiadvacetiletý mladý muž, žižkovský kluk, který se ke skříňce v době její slávy prériemi ulic nejednou dychtivě přihnal. Jistě, byl to Jiří Kafka.

Na svazarmovský oddíl a jeho vůdce Vladimíra Koláře - Akelu, bylo v té samé době nasazeno nejméně pět agentů a informátorů Státní policie. Jeden z nich – krycím jménem Petronil – popisuje ve své zprávě ze dne 15. 5. 1959 návštěvu Vladimíra Koláře a jeho spolupracovníků v okolí šumavského města Sušice: „… přijeli do Sušice za bohoslovcem Jaroslavem Sallerem osobním autem zn. OE-71-99. Kolář, jistý Miškovský, jedna žena Marta s ještě jedním děvčetem ve stáří asi 17 let. Spolu se Sallerem si prohlédli místo na řece Vydře, kde hodlají v létě uspořádat stanový tábor. Tohoto tábora, jak Saller sdělil, se mají kromě členů Kolářova oddílu zúčastnit také chlapci z Chebu. Po dotazu jak to bude na táboře s náboženstvím, řekl Saller, že to se ještě uvidí…“

Spolupracovnice StB „Šímová“ ve svém hlášení o měsíc později píše: „…v současné době je Kolář velmi nedůvěřivý. Nehovoří o své skautské činnosti a snaží se budit dojem, že v této věci nic nedělá. Instruktáž vedoucích družin provádí Kolář individuelně a to vždy s jedním z vedoucích samostatně. Proniknout na tyto schůzky je nemožné. Kolář působí na hochy v oddíle propagováním junácké ideologie a náboženství. Dle poznatků je Kolář řízen v práci s mládeží tajným vedením jesuitů…“ 

Státní policie od začátku roku 1959 sbírala také tajně informace o všech členech Kolářova oddílu, o jejich rodičích a příbuzných. Do oddílové klubovny, přidělené obvodním výborem Svazarmu, nainstalovala policie technické zařízení, tedy odposlech. To se brzy ukázalo jako nefunkční neboť při úpravách klubovny bylo členy oddílu náhodně přerušeno.

Zatímco policie chystala tzv. realizaci, zatčení Vladimíra Koláře, pokračoval jeho oddíl v dosavadní činnosti. V létě odjel tábořit na Šumavu kam za ním přijela dokonce redakce časopisu Pionýr. Ta se o táboře dozvěděla z nadšeného článku komunistického spisovatele Vaška Káňi uveřejněného v Literárních novinách. Pionýr následně přinesl z tábora reportáž s několika fotografiemi.

Turistický oddíl mládeže Jiřího Kafky konal v létě 1959 svůj první tábor u Mutiněvského rybníka na jihu Čech. Jeho členové se v něm učili samostatnosti a dovednostem, které vyžadovaly činnosti navazující na táboření jaké bylo tradičně praktikováno českým skautingem.

Na události a klid si tajný skauting v roce 1959 rozhodně nemohl stěžovat. A to ještě nebyl u konce! Jedna událost započatá právě v tomto roce, nesmí být však pominuta. Její význam byl totiž pro obnovu našeho skautingu velmi důležitý. Na jaře 1959 vznikl Indiánský spolek DAKOTA iniciovaný čtrnáctiletým Ivanem Makáskem jenž si nechal svými třemi stejně starými kamarády – spoluzakladateli – říkat Malý medvěd. Idea skautingu a roverství zapustila v Dakotě kořínky přes bohatou skautskou minulost Ivanova tatínka. Ten se svou náklonností ke skautingu před synem nijak netajil. Posílila však, až k vážnému a zásadnímu rozhodnutí, teprve o několik roků později, příchodem nových mladých mužů, kteří zkušenosti s tajným skautingem nesli ve svých srdcích.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

(*) V době pražského jara, když na sebe české skautské hnutí bralo slavně legální podobu, dostala se do vlasti Svojsíkova slova znovu. Tenkrát je přinesl pozoruhodný časopis českých exilových roverů Okruh. Velen Fanderlik v něm ve své vzpomínce na A. B. Svojsíka připomněl jeho poslední slova, která od něho slyšel takto: „Totalita vylučuje skauting, skauting vylučuje totalitu.“

1046× 23. březen 2013 v 0:00