Kazatel - brdský psanec, odchod Mikyho a T.O. Třináctka

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XXIII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Kazatel - brdský psanec, odchod Mikyho a T.O. Třináctka

† Jaroslav Lomberský - Miky

Po uváženém rozpuštění svého turistického oddílu se začal Jiří Kafka - Petr Vlk, jak již bylo zmíněno, věnovat volnému trampingu. Členové roverské družiny Lišek, kteří dosud Jiřímu při vedení oddílu pomáhali, přijali s porozuměním, vzhledem k okolnostem a příčinám, jeho novou cestu a také proměnu svého dosavadního společenství.

Někteří z nich nastoupili koncem roku 1959 na vojenskou prezenční službu. To byl případ Jana Stehlíka - Jacka, nadšeného skauta, odchovance vůdce tajné vodní Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho. Jackův kamarád Fredy Schubert, pocházející z téhož oddílu, podobně zasažen skautingem, se v uváděném čase ucházel o přijetí na vysokou školu. Věděl, že studium architektury, k němuž se chystal, bude vyžadovat nemálo času. Proto si také, po ukončení činnosti Jiřího oddílu, začal rovněž nacházet prostor v trampských aktivitách. Jan Vávra - Grizzly a Jaroslav Lomberský - Miky, další roveři družiny Lišek, byli vysokoškoláky, času neměli nikdy nazbyt. Ubyla-li jím náhle ze sumáře zájmů a povinností služba skautingu, kterou plnili v Jiřího turistickém oddíle, neprotestovali proti tomu. Zejména proto ne, že činnost jejich roverské družiny zcela nezanikla. Petr Vlk, stejně jako ostatní její členové, se ji snažil občasnými akcemi udržet při životě.

Tramping a jeho prostředí byl koncem padesátých a počátkem let šedesátých poznamenán častými zákroky komunistického režimu proti svému tradičně svobodnému pojetí a na společenském systému nezávislých činnostech. Některé tehdejší mocenské zásahy vůči trampským setkáním – potlachům, řešené nejednou za asistence Lidových milicí, byly velmi kruté a krvavé. Pronásledování trampů výslechy policií, násilné prohlídky toren, zabavování nožů, strhávání osadních odznaků bývaly na takřka každotýdenním pořadu. Tyto výjevy z železničních stanic odkud trampové vyjížděli do přírody, patřily k jejich smutnému koloritu. Režim usiloval o likvidaci trampingu především proto, že jím nemalá část československé mládeže projevovala svůj odtažitý vztah ke komunistickým nabídkám kontrolovaných a organizovaných akcí. Jakou reklamu si podobnými násilnými opatřeními režim u mladých lidí vytvářel netřeba zdůrazňovat.

Přes vylíčená dobová úskalí trampingu se jeho prostor zdál Jiřímu Kafkovi bezpečnějším než činnost v turistických oddílech mládeže. Tam hrozila, co chvíli, možnost zatčení! Zejména po procesu s Vladimírem Kolářem - Akelou a Miroslavem Brtvou - Agim v roce 1960 se zdálo, že se režim pustil do dalšího kola protiskautského tažení. Fakt, že právě soudní řízení s těmito dvěma skautskými vůdci bylo v komunistické éře naopak poslední ve své řadě a hlavně podobě, se měl vyjevit teprve za pár let. V době v níž se nacházíme, vyhlížel nebezpečný signál vyslaný tímto a dalšími procesy naopak velmi reálně. Mezi tajnými skauty soustředěnými kolem Jiřího Kafky byly tyto okolnosti často diskutované a zvažované.

Přezdívka Petr Vlk vzala mezi trampy brzy za své. Jiří u nich získal poměrně brzy velkou autoritu a respekt. Dosáhl je díky svým výtečným charakterovým vlastnostem, podtrhující samu podstatu trampingu. Byl, navzdory vyššímu věku než činil průměr jeho společníků, příkladně kamarádský, měl bohaté zálesácké a životní zkušenosti, uměl naslouchat a dokázal v pravou chvíli pomoci. Mimo to ani v trampském prostředí nepřestal být vyznavačem a praktickým nositelem hodnot skautingu. Možná také proto, v kombinaci s jeho perfektní znalostí rozsáhlých brdských lesů, se mu od trampů dostalo přezdívky Kazatel - brdský psanec.

Jiřího znalost Brd byla legendární. Sahala do chlapeckých ranných padesátých let, kdy sem jezdil na skautské výpravy a poznával jejich podmanivou krásu. Tato Jiřího schopnost si našla mnoho následovníků. Leckterý z trampů se mu v tomto oboru snažil vyrovnat. Jiří nacházel v brdských lesích neomylně cestu do vzdálených kempů nebo na seníky v jakémkoliv počasí, za dne i noci! Ve tmě takového výsledku dosahoval samozřejmě bez baterky. Tu žádný z „huňatých“ mužů křižujících v čase o němž je řeč brdské stezky nepokládal za důstojnou. A popravdě, vzhledem k jistým úsekům střežených pozornými hajnými či armádou, ani za bezpečnou.

Nadšenou vzpomínku na cestu s Jiřím po Brdech napsal do časopisu střediska Psohlavci v roce 1965 Jiří Škoda - Kari: „… Věc se má totiž takto: Máš rád Brdy? Máš! Znáš Brdy? Neznáš! Zabloudíš v nich v noci? Zabloudíš! To je taková nepřímá úměra (nebo jak se tomu říká). Jenže Jirka je tvor s přímou úměrností. Ano! Jirka Kafka, kapitán vodní Šestky! Tedy má rád Brdy? Má! Zná Brdy? Zná! Zabloudí v nich v noci? Nezabloudí? To je věc, která každého vyvede z míry, ale můžete na ni bez obav vsadit co chcete, tedy kdyby neplatil bod oddílového zákona, že v oddíle se nesází. Takže fakt nezabloudí. Věřte mi! I když by to bylo v listopadové psí slotě, kdy není pro tmu v kombinaci s mlhou vidět na šičku nosu. Pamatuji si to jako dnes.

Měli jsme družinovou výpravu. Potkali jsme ve vlaku Jirku a tak jsme se k němu přidali. V pět hodin jsme vystoupili v Nové vsi pod Pleší a začali pochodovat směrem k Voznici. Tam se k nám připojilo pár mužů. Patrně nevěděli jak dál a po které stezce. A tak jsme šli. Páni, to byla cesta, že si na ni pamatuji jako bych ji šel včera. Jirka v čele a my ostatní za ním. Tma jako v ranci. Baterku nesmíš kvůli prastaré brdské tradici (a hajnému!) rozsvítit. Zdálo se mi, že přes tmu vidí Jirka každý strom, každý šutrák v cestě. Prodrali jsme se za ním houštinou smrčků a málem jsme hlavami porazili ten velký dub, co stojí uprostřed malé planinky kempu Bíkej. Tak přesně jsme šly! No a potom šlapeme dál, na Manády, k Medvědímu kopci. Ani teď neblikla jediná baterka, přesto že na krok nebylo vidět a my se drželi pohromadě jen hmatem na tornu muže před sebou. K seníkům nad Manádami jsme dorazili zdraví a celí v rekordním čase. A to vše v důsledku toho, že jsme s sebou měli Trefítko značky Jiří Kafka.“ 

21. května 1961 náhle a nečekaně zemřel ve věku jedenadvaceti let člen roverské družiny Lišek Jaroslav Lomberský - Miky. Od roku 1954 patřil k důležitým oporám skautského kruhu kolem Jiřího Kafky. Přišel do něho, po náhodném setkání v Brdech, spolu se svým kamarádem Janem Vávrou - Grizzlym. Jak jsme již dříve vzpomenuli oba byli jako chlapci činní v tajném oddíle Zdeňka Roulleho - Bukače. Avšak ještě v době legálního působení skautské organizace zúčastňoval se v letech 1948–49 Jaroslav Lomberský - Miky její činnosti. Jako devítiletý se stal vlčetem smečky, kterou měl při svém oddíle zorganizovanou Josef Zikán - Bobr. 

Byli to právě Jaroslav Lomberský - Miky a Jan Vávra - Grizzly, kteří Jiřímu Kafkovi představili brdské tábořiště 46. skautského oddílu, legendami opředený Bíkej (B.C.).

Miky vyrůstal v rodině v níž oba jeho rodiče byli známými advokáty. V době nacistické okupace se zejména Mikyho mamince podařilo zachránit nejednoho vlastence před popravčí četou. Po rodičích zdědil výrazný smysl pro čestnost a spravedlnost. Pomáhat slabším, stát vždy na straně spravedlnosti, to byly normy jednání, které měly pro něho od už chlapeckých let velký význam. Staly se doslova jeho životním krédem. Jeho zájmy, vedle skautingu, kdy po Jiřího odchodu na vojnu převzal vedení oddílu, byly rozsáhlé a pestré. Pěstoval lehkou atletiku a stal se jedním z jejich nejmladších státních rozhodčích. Hrál na klavír a foukací harmoniku, fotografoval a filmoval, opravil si starší motocykl, jezdil na vodě, navštěvoval divadla a koncerty. Vždy studoval s vyznamenáním.

Neuvěřitelnou zprávu o Mikyho smrti, jejíž příčina byla prý v mozkové mrtvici, sdělil přátelům z roverské družiny Lišek jeho kamarád Jan Vavra - Grizzly. Na Mikyho poslední stezce se sešla družina Lišek opět kompletní. U rakve měl velkou kytici bílých lilií, a tóny skautské večerky se nesly smutně hřbitovem.

Zvláštní, nezodpovězený stín se vznáší nad Mikyho smrtí dodnes. A jen těžko se jej už kdy podaří tak či onak rozptýlit. Ze života odešlo příliš mnoho svědků. Jiří Kafka totiž několikrát naznačil, že Mikyho náhlé úmrtí, v plné síle a mladosti, by mohlo mít souvislost s jeho nedlouho před tím absolvovaným vyšetřováním na Státní bezpečnosti. Sdělila prý mu to důvěrně maminka paní Lomberská. Výslech však nebyl veden kvůli skautským aktivitám, jak by se dalo vzhledem k prostředí v něm se Miky pohyboval předpokládat, ale pro nespecifikovanou rozvědnou práci pro některou zahraniční zpravodajskou službu. Údajně mělo být vyšetřování odbýváno fyzicky velmi úporně. Mikymu však žádné obvinění StB neprokázala. Druhou diskutovanou možností Mikyho smrti byl jeho pracovní úraz hlavy utržený na jakési studentské brigádě. Ten se po čase mohl zhoubně projevit jako příznak mozkové mrtvice.

Památku Jaroslava Lomberského - Mikyho si připomínal Tábornický oddíl při presidiu Akademie věd od roku 1964. Tehdy poprvé uspořádalo vedení tohoto oddílu pro jeho členy běžecký štafetový závod pod názvem Memoriál Jaroslava Lomberského. Tradici Memoriálu převzalo v roce 1965 středisko Psohlavci a udržovalo ji až do roku 1970.

Činnost a působení Jiřího Kafky a některých jeho skautských druhů v trampingu měla zvláštní, pozoruhodný dopad na ostravského Jiřího Goje - Gauča. Tento v roce 1960 sotva osmnáctiletý mladík, absolvent slavného oddílu vedeného Karlem Líbou (kterému se pro srovnatelné vychovatelské nasazení říkalo „ostravský Foglar“), trávil letní prázdniny na táboře svého oddílu na úpatí Beskyd. Tam jej také Jiří Kafka, ještě jako Petr Vlk, se svým turistickým oddílem navštívil a mnohé překvapení ostravským táborníkům připravil. Při vzájemných rozpravách se Petr Vlk i Gaučo ubezpečovali v tom, že budou ve vedené svých oddílů pokračovat a dále spolupracovat. Jenomže vzpomenutá situace po skautských procesech a tlak zřizovatele oddílu stav odolnosti Petra Vlka zásadně proměnil. Po prázdninách 1960, jak již víme, rozpustil oddíl a vydal se na méně nebezpečnou trampskou stezku. 

To co bylo srozumitelné a akceptovatelné pro nejbližší Jiřího spolupracovníky a přátele, jevilo se Jiřímu Gojovi - Gaučovi v Ostravě zprvu jako nepochopitelné názorové vykolejení. Protože neblahé zkušenosti Petru Vlkovi již jednou dokázaly, jak není dobře svěřovat zásadní věci poště, byl Gaučo pozván na trampskou misi do Prahy. Při ní nejen porozuměl důvodům Petra Vlka vedoucí jej k rozpuštění turistického oddílu, ale trampské ovzduší jej tak mocně oslovilo, že se stal jeho významným propagátorem. V ostravském měřítku lze o něm hovořit jako o obnoviteli trampingu.

Už v roce 1967 založil Jiří Goj v Ostravě časopis Tramp, který se posléze stal celostátní trampskou tribunou. Vycházel do začátku roku 1971, aby vzal za své v době počínající „normalizace“ jako ostatně mnoho jiných nadějných a úspěšných projektů, které přineslo společenské uvolnění v závěru šedesátých let. Jedno je jisté, Jiří Goj - Gaučo, původně tajný skaut ostravského Líbova oddílu, později vedoucí oddílu vlastního, který se velmi zasloužil o rozvoj trampingu na Ostravsku, velký popularizátor skautské mohyly na Ivačeně, poznával první trampské noty ve společnosti Jiřího Kafky - Kazatele - brdského psance. 

O Vánocích 1961 se Gaučovi dostalo dárku, po němž velice toužil od první chvíle co jej spatřil v Praze na zádech mnohých mladých mužů vyrážejících v sobotu z města za dobrodružstvím. Do Ostravy mu z Prahy přišel balíček. Byla v něm originální americká torna s výraznými iniciálami U.S., které v té době na mnohého příslušníka komunistické policie a na nejednoho svazáckého šíbra působila jako vějíř červené látky na býka.

Časopis Světová literatura přinesl na podzim roku 1961 rozsáhlou ukázku z díla spisovatele americké beat generation Jacka Kerouca Říjen v železniční zemi. Samozřejmě, málokterý z tehdejších dvacetiletých – trampská společnost sdružující se kolem Kazatele – brdského psance v tom nebyla výjimkou – věděl něco o amerických bítnících. Důležitější bylo, jak na mnohého ona zmíněná ukázka otištěná ve Světové literatuře působila a co dokázala vyvolat (Kerouacova kniha Říjen v železniční zemi vyšel u nás o dva roky později). Byla cítit až k závrati nepoznanou volností, nespoutaností – a lákavou nevázaností. Při trampském způsobu života se mohla tato kniha snadno stát ukazatelem cesty a stylu života. Tak jako k tomu skutečně došlo u celé řady mladých lidí, nadšených a mnohdy, bohužel, doslovných Kerouacových následovníků. U jednoho z tehdejších ohňů vystihl Jiří Kafka situaci po další „kerouacovské“ debatě kazatelsky přesně: „ještě, že jsme dříve než Kerouaca potkali našeho stařičkého generála Baden-Powella“.

Kdo že byli ti, co seděli tenkrát u ohně s brdským Kazatelem a naslouchali jeho úvahám nad možnou infiltrací Kerouacem nebýt vlivu skautského praotce na ně. Byli to mladí muži, někteří z nich doslova chlapeckého věku. Říkali si Třináctka. Třináct jich však zdaleka nebylo. Název pro svou trampskou osadu si zvolili vzhledem k magii oné číslice, slavné a populární ve většině skautských oddílů, v nichž řada osadníků měla svůj původ.

Mladí muži, členové Třináctky byli pamětníky žižkovského skautování Jiřího Kafky a znalci všech jeho dosavadních přezdívek. Od Biglese po Petra Vlka. Nechtěli tedy chybět ani u té, která nabízela nová trampská dobrodružství. To byla jedna část Třináctky. Jiné posbíral a oslovil Jiří při svých tajných skautských eskapádách v průběhu padesátých let. Šlo o jeho spolupracovníky při vedení několika podzemních oddílů. Nejmladší část Třináctky tvořili pak někteří vybraní odchovanci těchto oddílů.

Třináctka tedy už svým složením nebyla klasickou trampskou osadou. Než po dvou letech činnosti došlo k její podstatné reorganizaci nesla v sobě silné znaky skautingu – roverství poznamenané trampskou volností.

Hnacím motorem Třináctky byl nepochybně Jiří, nyní Kazatel - Brdský psanec, ale stejně tak mu byl schopen v přípravě osadní činnosti sekundovat Jiří Hanzal - René, rovněž zkušený vůdce oddílu.

Ve Třináctce se udržovaly mnohé skautské tradice a zvyky. Pro zájemce o členství v osadě měla Třináctka svou Přijímací zkoušku. Psaní kroniky byla věnována velká péče a pozornost. Osadní časopis, vydávaný Třináctkou v jediném exempláři, se jmenoval Ozvěna (mimochodem vyšla v něm, soudím, že v českém prostoru vůbec poprvé, historie skautské mohyly na Ivančeně a reportáž z její návštěvy). Namísto hostinců v nichž se ke svým slezinám scházela většina pražských trampských osad – dohadovaly se na nich víkendové výjezdy z města – čundry nebo také vandry- měla Třináctka svou klubovnu. Byla v malém domku holešovické miniatury Foglarových Stínadel ve čtvrti Zátory. Nebyla nepodobná klubovnám jaké mnozí z osadníků Třináctky nosili v paměti ze své skautské minulosti. Osadní vánoční nadílky bývaly téměř kopiemi oddílových besídek včetně třinácti svíček na stromečku a pravidla dárků, kdy každý dával každému.

Činnost Třináctky byla proti tehdejším aktivitám většiny trampských osad velmi pestrá. Nešlo jen o každotýdenní výpravy do přírody. Ty bývaly často cíleny do míst trampsky málo známých nebo dosud neobjevených (vojenské lesy v Brdech, Úterský potok, Slavkovský les, jihočeské a blatenské rybníky atd.). Vedle toho však pořádala Třináctka řadu akcí sportovního i tábornicko-zálesáckého charakteru (turnaj ve stolním tenisu, střelecký přebor, plavecké závody, soutěž Bílý náčelník apod.)

Třináctka měla také své loďstvo, s nímž sjela nejednu českou řeku. Pramice Potkan a kánoe Vandrák (postavil jej Jiří a Fredy Schubert pomocí obvazů, pryskyřice a toaletního papíru) spluly s Třináctkou krásnou a čistou Želivku, Blanici, Sázavu, i Vltavu.

Při aktivitách, v trampingu ne častých a běžných, které Třináctka provozovala, na sebe záhy upoutala pozornost některých trampských osad. Také ony projevily zájem poznat nebo se přímo zúčastnit některých podniků Třináctky. Odtud byl už jen krok k projektu, který na dlouho změnil podobu trampingu v okolí Prahy.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1081× 23. březen 2013 v 0:00