Spolupracovníci, agenti a tajní informátoři komunistické policie

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XXV. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Spolupracovníci, agenti a tajní informátoři komunistické policie

Politický převrat v závěru roku 1989 mimo jiné umožnil přístup do státně bezpečnostních archivů a ke studiu jejich materiálů. Tato dosud trvající možnost přesvědčivě dokazuje, že pověřené složky ministerstva vnitra – od osvobození roku 1945 v rukou komunistické strany – shromažďovaly informace o dění ve skautské organizaci Junák a jeho činovnících již dávno před tzv. Vítězným únorem.

Po celou dobu trvání totalitního režimu také usilovaly, přes své informátory, agenty a provokatéry, pronikat do prostředí tajného skautingu. Tresty, mnohdy v řádu desítek let, pak komunistická justice zbavovala československou mládež vůdců, kteří se přes hrozící represe odvážili vychovávat ji metodami a duchem ideálů skautingu.

Komunisty ovládaná policie infiltrovala svými tajnými spolupracovníky všechny politické strany, společenské organizace, sdružení a občanské iniciativy. V této činnosti rozhodně nebyla neúspěšná. Jejího vlivu nezůstal ušetřen ani Junák, vykazující ostatně v prvních třech poválečných letech uvnitř svého vůdcovského sboru velkou názorovou roztříštěnost. Ve skautské organizaci probíhala, podobně jako ve většině složek tehdejší československé společnosti, myšlenková krystalizace mezi levicí a pravicí, mezi přicházející totalitou a vytěsňovanou demokracií. To bylo pařeniště, úrodná půda pro komunistické fanatiky, ale také chytrácké přeběhlíky, včerejší vyznavače hákového kříže, kariéristy všeho druhu a samozřejmě zrádce ze své podstaty, schopné bez většího váhání či osobních problémů sloužit komukoliv.

V tomto vyprávění byla neblahá role spolupracovníků Státní bezpečnosti vsazených do prostředí ilegálních skautských skupin padesátých let už nejednou vzpomenuta. Přesvědčili jsme se také, že jimi předávaná hlášení nebyla jen sběrem poznatků, o jaké šlo do února 1948. Naopak hlášení, zprávy či rozbory informátorů a agentů StB sloužily po zatčení členů skautského podzemí (neboli „realizaci“, řečeno slovníkem tajné policie) k vypracování žaloby, a často i k pozdější výměře trestů.

Většina spolupracovníků tajné policie dosáhla podobného klíčové ponoru do aktivit tajného skautingu – o to je tento fakt smutnější – díky svému předchozímu respektovanému postavení ve skautské organizaci a skrze ně požívané autoritě. Tento druh osob však nikdy nebyl povoláván k soudnímu řízení, aby svědecky vypovídal, či se konfrontoval s obžalovanými. Činnost a identita informátorů a agentů byly Státní tajnou policií přísně střeženy. Hodnověrnost jejich zpráv nebyla v soudním řízení nikdy prokazována tvrzením „z očí do očí“. Často byla však udání agentů StB opřena o následné výslechy obžalovaných skautů v kombinaci s dovednou režií a manipulací vyšetřovatelů.

Z některých minulých líčení víme, že na ilegální činnost pražské Šestačtyřicítky Mirka Danyho Pergnera upozornil zrádce z vlastních řad. Mladík, který v poválečném názorovém kvasu možná získal pocit, že oznámení nedávných přátel a bratrů pozornosti Státní tajné policie, je samozřejmou povinností „nového socialistického člověka“. Podle všech indicií můžeme soudit, že jej nebylo nutné ke zradě, tak jako v některých jiných případech, složitě získávat, vydírat či jinak lámat jeho charakter.

Ve dvou velkých skautských procesech odbývaných v roce 1952, hrál podíl agentů StB na podobě obžaloby a následném rozsudku významnou, dokonce rozhodující roli. Zvláště v případu tzv. ilegálního ústředí Junáka, tedy v souzené skupině vysokých skautských činovníků kolem předsedy výchovného odboru dr. Karla Průchy - Rolfa, nescházelo mnoho a úloha informátorů policie na výši trestu mohla být doslova vražedná.

Inspirátorem referenda sepsaného Karlem Průchou a určeného exilové Radě svobodného Československa byl agent StB, novinář Karel Bureš. Hlavní obžalovaný Karel Průcha k němu choval značnou důvěru. Nechal se od něho přesvědčit, že je nezbytné, aby také představitelé československé skautské rezistence vyslovili podporu vrcholné exilové organizaci a nabídli ji své služby. Právě tato okolnost, zcela v režii Státní bezpečnosti, rázem posunula činnost Průchovy skupiny, dosud se pohybující v hranicích metodických příprav na obnovu skautské organizace, do oblasti vlastizrádného zločinu, v jehož paragrafech byl stín šibenice jasně rozeznatelný. Zrada agenta komunistické policie Karla Bureše nevycházela ani náznakem z mladického idealistického nadšení, jaké se snad dalo nalézt u zrádce Šestačtyřicítky. Karel Bureš byl vzdělaný, informovaný člověk, který měl za sebou občanské a pracovní zkušenosti získané ve společenském útvaru fungujícím na demokratickém politickém systému. Chtěl si ovšem zachovat i v komunistických časech výhody jaké umožňovala První Československá republika běžně všem občanům. Totalitní režim mu po únoru 1948 takovou nabídku učinil. Na jejím základě zůstaly pro Karla Bureše, jako jednoho z mála tehdejších československých novinářů, otevřeny hranice k cestám na Západ. Za tenhle luxus platil donášením a zradou.

Druhé soudní řízení (1952), jemuž věnovala veškerá tehdejší masová media mimořádnou a cílenou pozornost, bylo spojeno se skupinou klatovských skautů, obviněných z převádění ohrožených osob přes hranice do svobodného světa a se spolupráce s americkou zpravodajskou službou. V případu se vyskytoval takový počet informátorů StB – různých stupňů spolupráce – že pro jejich přehlednost a zejména jako metodická pomůcka řídícím důstojníkům tajné policie, musela být vypracována mapa jejich pohybu, působení a styků. Dodnes tvoří ojedinělou přílohu rozsáhlého spisu výslechových a soudních materiálů protiskautského projektu známého pod názvem Pavel Křivský a spol.

Do skautského střediska Ostříž vniklo několik agentů Státní policie hned na jaře roku 1950. Tedy v čase, kdy Junák měl ještě svou legální organizační a výchovnou strukturu, jakkoliv únorem 1948 těžce poznamenanou. Nedodržování pravidel konspirace, omluvitelné mládím Ostřížů a silná víra v blížící se vítězný převrat, jehož si přáli být aktivními účastníky, způsobily, že se několika schůzek střediska zúčastnili dokonce mladí příslušníci tajné policie, vydávající se za ilegální skauty. Přesvědčivým ověřením spolehlivosti byly Ostřížům skautské lilie v klopách oděvu mladých estébáků.

Od začátku padesátých let zůstávalo prostředí ilegální vodní Osmatřicítky a jejího roverského kmene agenty a informátory tajné policie nezasaženo. Vážnou a zásadní trhlinu utrpělo v tomto ohledu až s podzimem 1954. V létě toho roku, jak bylo již v předchozích kapitolách podrobně zmíněno, se skauti a vůdci Osmatřicítky sešli při splouvání Lužnice s tajným vodáckým oddílem z Plzně. Vedl jej Radoslav Vaněk - Radko.

Aniž by měl Radoslav Vaněk tušení o spolupráci svého známého V. K. se Státní bezpečností, seznámil jej s Karlem Vineckým - Windym, Jiřím Oktábcem - Grizzlym a dalšími rovery Osmatřicítky.

Informátor StB V. K. (krycí jméno Václav) byl plzeňským skautským činovníkem. Všechno nasvědčuje tomu, že právě jeho skautská minulost a verbální vyznávání víry ve skauting, byly schopny v nebezpečných padesátých letech otupit obezřetnost i tak zkušených praktiků jakými jinak vůdci Osmatřicítky byli.
Konfident V. K. se za důvěru a skautské přátelství – lze to jednoznačně ověřit dochovanými archiváliemi – projevenou mu vedením podzemní Osmatřicítky odměnil zradou. Byl prvním, kdo ve své agenturní zprávě – podzim 1954 – vypracované pro řídícího důstojníka StB upozornil na skautské a odbojové aktivity pražských vodáků. Od něho a dále za jeho plné účasti započalo intenzivní sledování činností chlapeckého a dívčího oddílu, odposlechy telefonních stanic roverů i další nasazení agentů s nezpochybnitelnou skautskou autoritou. Práce Státní bezpečnosti vedla nakonec k zatčení a odsouzení k dlouholetým trestům (listopad 1955) představitelů Osmatřicítky. Svou daň si vybrala činnost agenta Václava také na mladých rádcích a rádkyních družin. Nebyli sice jako jejich vůdcové odsouzeni, ale všichni prošli sérií dlouhých výslechů a mnohým z nich bylo, po příkazu Státní bezpečnosti, znemožněno nebo ukončeno studium, jiní byli přeřazeni do podřadných pozic v zaměstnání.

Agent Václav plnil úkoly komunistické policie až do závěrečné fáze jejího působení. Předával ji zasvěcené zprávy ještě z prvních schůzí a shromáždění obnovující se skautské organizace na přelomu roku 1989–1990.

Tajná skautská činnost oddílů pražského katolického střediska Maják, jimž stáli v čele Jaroslav Miškovský - Riki, Vladimír Kolář - Akela, a Miroslav Brtva - Agi byla poprvé prozrazena a soudně potrestána v souvislosti se zatčením roverů Osmatřicítky. Vůdcové obou jednotek spolupracovali na některých společných projektech (vydávání ilegálního časopisu). Tahle skutečnost neunikla pozornosti agentů StB působících a požívajících důvěru skautského prostředí. Jaroslav Miškovský a Vladimír Kolář byly v samostatném procesu odsouzeni v roce 1955 k dvouletému trestu.

V dalších letech 1957–1959, kdy Vladimír Kolář a Miroslav Brtva vedli početný a výborně pracující skautský oddíl ve Svazarmu, podařilo se Státní bezpečnosti získávat z jeho blízkého okruhu informace hned od několika svých tajných spolupracovníků. Zájem StB, přenášený do úkolů a náplně práce agentů, byl přitom rozsáhlý. Zahrnoval nejen samotnou činnost vlastního oddílu a jeho vedoucích, ale zkoumal též způsob života každého nezletilého či už dospělého člena. Policie mapovala rodinné prostředí členů oddílu, jejich vazby a vztahy k příbuzným a známým žijícím v zahraničí. Prověřovala pracovní a společenské styky rodičů, hledala vyústění aktivit oddílu do širší katolické konspirace, v níž věřila a přála si ji objevit.

Z dosud poznaných dokladů lze vyvodit, že průnikem do prostředí tajného oddílu střediska Maják pomáhali Státní policii, podobně jako v ostatních výše uvedených případech, muži a ženy o jejichž důvěryhodnosti nikdo nepochyboval, což se možná děje dodnes. Z různých důvodů plnili úkoly tajné policie, nicméně tím přispěli k obvinění Vladimíra Koláře a Miroslava Brtvy z ilegální skautské činnosti, k jejich zatčení a odsouzení (1959–1960).

V druhé polovině padesátých let nalézáme u některých skautských vůdců výrazné snahy (jistě v pražském prostředí, jemuž věnujeme pozornost), překročit meze vytýčené programem turistických oddílů mládeže a posílit v nich, vedle na milost vzatého „technického skautingu“, skautskou výchovu ideovou. Výchovu tajnou a nebezpečnou ovšem. Neboť přes pociťované uvolňování tlaku režimu například v oblasti kulturní, zůstával skauting pro československé komunistické stratégy dále nebezpečným nástrojem reakce, světového imperialismu a válečných štváčů.

Velkým povzbuzením, inspirací a nadějí byl těmto novým skautským snahám polský příklad. Tam byla na podzim 1956 obnovena, za nadšeného souhlasu většiny polské společnosti, harcerská organizace. Pravě tato skutečnost aktivizovala některé skautské vůdce k zakládání nových oddílů a skupin. V oddílech existujících již dříve pod různým organizačním krytím se idejím skautingu dostalo opětovně pozornosti zásluhou polského impulsu.

Opačnou pozornost, přímo zděšení, vyvolával pohyb v Polsku po roce 1956 na československé komunistické scéně. V řídících složkách stranického aparátu odpovědného za činnost svazu mládeže pak obnova organizace polských harcerů (ZHP) způsobila záštiplnou paniku spolu s vypracováním obranných opatření. Odraz polských nadějí a s ní nové aktivity mezi českými skauty také očekávali důstojníci odboru ochrany mládeže Státní bezpečnosti. Tento útvar StB se ve čtyřech letech následujících po polském pokusu o demokratizaci společnosti ve své práci opravdu činil. Mezi roky 1957–1960, jak jsme již uvedli, jen v pražském prostředí nechal odsoudit a uvěznit šest skautských vůdců, jejichž oddíly tak rozehnal. Nepřestával také s novými pokusy o nasazování svých agentů do skupin mládeže podezřelých z udržování skautských myšlenek a tradic. Tak byl ke spolupráci se Státní bezpečnosti získán agent Jan K., který si zvolil krycí jméno „Černý“. Téměř dvacet let poskytoval tajné policii informace z prostředí kolem Jiřího Kafky. Patřil do tohoto společenství. Nikdy proti němu nebyl vznesen ani stín podezření! Jiří Kafka - Owígo zemřel, aniž by se o jeho zradě dozvěděl. Teprve důkladné studium dostupných materiálů ukázalo, jak velmi a nešťastně se Owígo mýlil, když označil za spolupracovníka StB zcela jiného bratra. Navíc svůj omyl předal jako fakt dalším osobám.

Ke zrodu agenta „Černého“ došlo v červnu 1959. Kapitán StB Polnický si pozval Jana K., studenta vinohradského gymnázia, k výslechu na policejní služebnu v Praze - Žižkově. Předložil mu výpověď jeho vazebně stíhaného spolužáka Martina R. Výpověď ukazovala na to, že Jan K. byl od začátku padesátých let členem ilegální skautské organizace vedené na Žižkově Milošem Hákem. Tajné skautské sdružení se podle Martina R. mělo zabývat rozšiřováním protikomunistických letáků a rozbíjením vývěsních skříněk KSČ. Tyto informace mu sdělili, jak zatčený Martin R. uvedl, Jan K. a Miloš Hák, když se jej v roce 1955 snažili pro jejich činnost získat. Věděli o tom, že býval členem smečky vlčat a o skauting se stále zajímá. Jan K. informace svého spolužáka kapitánu Polnickému potvrdil. Už při prvním výslechu jmenoval velkou část členů oddílu Miloše Háka, včetně jejich přezdívek a stručných charakteristik. Ačkoliv již členem oddílu přímo nebyl – dokončoval studia na střední škole – souhlasil, že s Milošem Hákem opět naváže styk a bude o něm StB podávat zprávy.

K podpisu závazku spolupráce Jana K. jako tajného informátora StB došlo velmi krátce po prvním výslechu. Kapitána Polnického totiž zaujalo, že mezi uvedenými členy Hákova oddílu nalezl jméno Jiřího Kafky a některých členů vodní Osmatřicítky likvidované StB v roce 1955. Při novém výslechu Jan K. upřesnil, že Jiří Kafka a mladí muži okolo něho spolupracují s Milošem Hákem a podílí se na vedení jeho oddílu. Po tomto výslechu zavedla tajná policie pozorovací svazek na Miloše Háka s názvem SKAUT. Dále pak oživila vyšetřovací a soudní spis Jiřího Kafky z let 1955–1956 pojmenovaný jeho skautskou přezdívkou VLK.
Pro styk se Státní tajnou policií si Jan K. vybral krycí jméno „ČERNÝ“. Zavázal se podávat zprávy o Miloši Hákovi, Jiřím Kafkovi a dalších zda neprovádějí ilegální skautskou činnost.

Jan K. byl v době o níž se tu píše, veselý, příjemný osmnáctiletý chlapec. Měl rád přírodu, a s ní spojené dobrodružné výpravy, splouvání řek. Původem patřil mezi ty, z nichž únor 1948 učinil „bývalé lidi“. Jeho otec významně podnikal v pohostinství. Svými postoji a názory na komunistický režim se Jan K. mezi přáteli nijak netajil. Fakt jeho dlouholeté spolupráce s tajnou policií byl velkým a nepříjemným překvapením. O to větším, že z činnosti Jana K., jak jsme již zmínili, byla nespravedlivě označena (a informace o tom „tichou poštou“ rozšířena) osoba pocházející ze stejného prostředí.

Co vedlo Jana K. ke spolupráci s StB zůstává zatím nevyjasněno. Byla to skutečnost, že svědecká výpověď spolužáka Martina R. se dostala do rukou StB v závěrečné fázi studia na střední škole? Nebo že kapitán Polnický byl zručným manipulátorem? Podařilo se mu z dávného trestného činu – který by jinak, vzhledem k možné době jeho promlčení a především věku pachatele, žádnou hrozbou nebyl – uplést důvod, co Jana K. přiměl ke konfidentství? Podstatné je to, že Jan K. – „Černý“ o svém závazku k StB svým přátelům nic nesdělil a požíval trvale jejich důvěry. Na druhé straně je pravda, že jeho zprávy policii, jak ještě uvidíme, měly po celou dobu jeho spolupráce s StB své limity. O to je problém agenta Černého pozoruhodnější. Kdysi kdosi prohlásil: „Šťastný ten komu bylo dopřáno dobrat se tajných příčin věcí“. V případě znalosti příčin tajné životní etapy Jana K. (a jemu podobných) se právě štěstí z případně poznaných důvodů však zcela vytrácí.

Jan K. - „Černý“ byl jako informátor policií nasazen na svého přítele a bývalého oddílového vedoucího Miloše Háka několik měsíců potom, co skončila jeho dosavadní spolupráce s Jiřím Kafkou a jeho skautskými kamarády. Společenství Jiřího Kafky odešlo z Hákova turistického oddílu a osamostatnilo se. Založili turistický oddíl mládeže při Tělovýchovné jednotě Dynamo Spoje - Žižkov. Z hlášení Jana K. je zřejmé, že mu nějaký čas trvalo, než tuto skutečnost v prostředí Miloše Háka zjistil a podal o ni StB svědectví. Je první z jeho doložitelných zpráv policii, a proto je zmíněna. Jinak nemá valného významu a je jisté, že by se o tom, kde Jiří Kafka se svým oddílem působí, dozvěděla StB stejně. Podstatnější jsou již další informace agenta Jana K. - „Černého“ přinášené v průběhu let, kdy byl součástí přátelského okruhu Jiřího Kafky. Státní policii se jimi dostávalo velmi přesného pohledu jak na činnost této společnosti v trampingu tak i v později založeném Tábornickém oddíle při odborové organizaci Československé akademie věd a ve středisku Psohlavci.

Ačkoliv bylo „Černého“ sledování aktivit a dějů kolem Jiřího Kafky a jeho druhů popisováno Státní policii s udivujícími detaily (nechyběly zmínky o drobných zraněních při výpravách do přírody, ztrátě hodinek, či o náhodných setkáních s různými osobami) nenalézáme v jeho zprávách téměř nic z hlavního úkolu, kvůli němuž byl pro konfidentství získán. Jana K. nasadila StB, jak víme, na Miloše Háka a Jiřího Kafku především proto, aby ji hlásil jejich ilegální skautské aktivity, o nichž byla přesvědčena, že trvají nebo byly v těchto kruzích oživeny. Jan K. přestože o takových činnostech nepochybně věděl, někdy jich byl i účasten, (zvláště v letech 1963–1967) je ve svých hlášeních nezmiňuje, vyhýbá se jím, zamlčuje je. To je další záhada Jana K. - „Černého“ s nímž se ještě v našem vzpomínání nejednou setkáme.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1224× 23. březen 2013 v 0:00