Tábory 1948 a čas po nich…

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (III. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Tábory 1948 a čas po nich…

V letních měsících roku 1948 se na ještě relativně svobodných skautských táborech Junáka událo mnohé co výrazně změnilo budoucnost nemalé části oddílů, podobně jako životy některých dospělých členů skautské organizace.

Vedení tábořících oddílů předně pociťovalo organizační a výchovnou nejistotu, která, jak mnozí správně předvídali, měla být po prázdninách ještě složitější. Akční výbor ústředí Junáka chystal naplňovat důrazně plán přetvoření organizace a proces jejího výchovného působení na mladou generaci. Tento zásadní projekt byl vyjádřený nedlouho po únoru 1948 akčním výborem Junáka, schválený a doporučený vedením SČM, režírovaný však komisí mládeže ÚV Komunistické strany Československa. 

Tradiční, osvědčená forma řízení skautské organizace byla rozbita bezprostředně v únorových dnech 1948 a nahrazena vnucenými komunistickými akčními výbory. Většinou byly chápány jako nutné zlo, které – věřilo se – bude možné v dohledném časovém horizontu nahradit opět demokraticky volenými orgány. Avšak i kdyby k tomu došlo, zanechaly po sobě tyto výbory, v oné krátké době svého působení, těžké likvidační škody, jak na činnosti skautských oddílů tak i znechucením práce velkého množství jejich dobrovolných vůdců.

Po táborech 1948 měla projít velkou proměnou podoba skautských oddílů výchovně osvědčená a prověřená desetiletími první republiky i lety poválečnými. Skauti a skautky starší 15 let neměli být – pokud nezastávali v oddílech funkce rádců družin anebo instruktorů, jejichž počet byl ovšem limitován – dále ve skautské organizaci registrováni. Prostor k jejich činnosti byl tímto zásahem směrován do místních skupin Svazu české mládeže (SČM). Junák se měl podle tohoto plánu napříště stát dětskou organizací, která – uváděno bombastickým komunistickým slovníkem – bude, jako složka SČM, odpovědná za výchovu veškeré dětsképopulace v Československé republice. Tato halasně proklamovaná snaha o monopol Junáka na výchovu dětí do 15 let byla samozřejmě jejími strůjci chápána v souvislosti s jeho zásadní ideologickou proměnou. K naplnění této koncepce ostatně nikdy nedošlo.

Ať už byly představy, plány a uvažovaná metodika jejich řešení jakékoliv, důležitý posun v úvahách co dál s Junákem přinesl výsledek konference zástupců dětských a mládežnických organizací zemí sovětského bloku. Konference se konala 2. – 4. srpna 1948 v Budapešti. Její závěry jednoznačně posílily vliv radikální pražské skupiny akčního výboru Junáka mající v čele Jiřího Haškovce, bývalého skauta Foglarovy Dvojky, v té době zapáleného skautobijce.

Skauting byl na budapešťské konferenci podroben těžké kritice z tehdejších stalinistických pozic. Skautské organizace a jejich vedoucí kruhy (a to i ty inzerující se jako levicově orientované) byly shledány neschopnými „pokrokových reforem“ především pro silný vliv „baden-powellovské ideologie“. Tato kritika se nevyhnula samozřejmě československé skautské organizaci. Uvažovaná možnost umírněné části akčního výboru Junáka – Preiningerovců – použít skautskou organizaci a některé její výchovné prvky jako možnou základnu pro budování pionýrského hnutí, se výsledky budapešťského setkání představitelů mládežnických organizací tzv. lidově demokratických zemí ocitla mimo realitu. Dnes po zkušenostech s totalitním režimem můžeme pokládat za pozoruhodné, že se Junák, ocitnuvší se už samotným únorovým převratem v procesu výrazné přeměny, udržel po zničujícím budapešťském konciliu při životě – sice v hluboké agonii – ještě další dva roky. Tato okolnost vydává svědectví o silném vnitřním pnutí uvnitř akčního výboru ústředí Junáka, o střetu několika koncepcí dalšího vývoje organizace, ale také o určité bezradnosti a nejistotě vrcholných orgánů Svazu mládeže a KSČ.

Nejistota, šířící se spekulace, fámy, a na druhé straně aktivity svědčící jak ve prospěch naděje v návrat normálního – předúnorového – stavu věcí, či tento stav prostě ignorující, taková byla situace v době letních skautských prázdnin roku 1948.

Nedlouho před tábory náhle rozhoduje akční výbor ústředí Junáka o tom, že nepovolí jednomu ze dvou nejstarších československých skautských oddílů – vodní Pětce z Prahy – jeho plánovanou cestu po polských řekách až do Baltu, a to proto, že v jeho čele stál Jaroslav Novák - Braťka, v únoru zbavený šéfredaktorského místa časopisu Junák a podezřelý nadto z možné „nepokrokové“ výchovy svých svěřenců. Legendární, historická cesta Pětky se nakonec, jak je známo, konala, avšak výnos akčního výboru Junáka na klidu a jistotě organizátorům určitě nepřidal.

Pražská Dvojka, vedená Jaroslavem Foglarem, se zatím podobnými potížemi nesetkala. Její tábor se konal v červenci nedaleko Českého Krumlova. Jaroslav Foglar - Jestřáb vzpomíná, jak jej vyvedla z míry a zvýšila, vedle naděje, už tak nesnesitelnou nejistotu návštěva zástupců okresní duchovní rady Junáka. Přišli zvát účastníky okolních skautských táborů na společnou mši. Přitom Duchovní rada Junáka byla, jak Foglar dobře věděl, prvním výchovným orgánem, který akční výbor na svém zasedání 26. února 1948 zrušil. Některé homogenní oddíly a střediska – například pražský Maják – na základě tohoto rozhodnutí nepořádaly už v létě 1948 vlastní tábory. Objevení činovníků okresní duchovní rady na táboře Dvojky vnímal Jaroslav Foglar, sám v té době bolestně zasažený ztrátou místa redaktora a citlivý na nejistou budoucnost svou i svého oddílu, v první chvíli jako možný obrat ve vývoji situace. Domníval se, že v Praze, na ústředí Junáka, ne-li někde ještě výše, se muselo odehrát něco zásadního, když bratři z duchovní rady chodí tak klidně s pozvánkami na mši po skautských táborech. Nic zásadního se nestalo, jak víme. Bratři z okresní duchovní rady jen zatím ignorovali své rozpuštění a konali, jak jim kázalo svědomí, víra a čest.

Roveři pražské Dvojky, tábořící osudného roku 1948 na Oravě, měli v srpnu svůj tábor předat dívčímu 23. oddílu. Už tak napjatou vlastní situaci, co bude s jejich členstvím v Junáku po prázdninách, podtrhla zpráva přišlá z Prahy s datem 30. července 1948, sdělující že: „… Do klubovny 23. oddílu se dostavila skupina lidí s pražského akčního výboru Junáka, kteří prohlásili, že 23. oddíl je rozpuštěn jako reakční. Děvčata nevědí, zda na tábor vůbec pojedou. Máme obavy, abyste pro ně tábor nestavěli zbytečně…“

Akční výbor ústředí Junáka nemohl z plánů pro léto 1948 vypustit před rokem ve stejné době úspěšně realizovanou operaci pro níž jak v kruzích skautských, tak i ve společnosti zdomácněl název Šumavská borůvková brigáda. Popřel by tím totiž vlastní hlučně inzerovanou politiku „pokrokovosti“ a „budovatelství“. Pomoc šumavským příhraničním oblastem, vymyslelo a zorganizovalo o prázdninách v roce 1947 totiž ještě „reakční“ vedení skautské organizace. Velitelem tehdejší akce, nemající v historii československého skautingu dosud obdoby, byl profesor František Němec. Akční výbor Junáka jej „pro zpátečnictví“ a z něho plynoucí možné ovlivňování mládeže, této funkce nedlouho po únoru zbavil.

Vedením Šumavské borůvkové brigády byl tedy Akčním výborem nově pověřen Milan Skalník, jeden z čelných představitelů tzv. Vysokoškolského roverského kmene, jehož mnozí členové tvořili radikální, stalinistické křídlo v Junáku. Nakonec se vedení brigády ujal dr. Pavel Křivský, člen akčního výboru ústředí Junáka.

Brigády ve sběru lesních plodů a dalších prací se v téměř vylidněných pohraničních oblastech Šumavy zúčastnilo několik tisíc skautů a skautek. Stavěli zde své tradiční tábory nebo jako nocleháren a dalších nutných prostorů k pobytu v přírodě využívali opuštěných chalup v prázdných, vysídlených vesnicích. Určitý počet hodin denně pracovali skautští brigádníci na sběru lesních plodů, zbytek věnovali tábornickému programu.

Na konci brigády pak zorganizoval dr. Pavel Křivský školení pro vybranou skautskou mládež roverského věku. Tím byl položen základ zvláštnímu společenství, které přijalo později název Kruh. S jeho členy a účastníky, jak ještě uvidíme, se český skauting opakovaně potkával ve všech svých moderních historických etapách.

Po táborech 1948 ukončilo nemálo oddílů svou činnost. Ze stále nepříznivěji se vyvíjející situace, k níž velmi přispívala kritika až dehonestace skautingu, kterou od jarních měsíců spustil a dále v ní pokračoval akční výbor ústředí Junáka, byla disgustována řada skautských vůdců. Usuzovali, že v poúnorovém Junáku není pro ně místo. Likvidovali, jak se tehdy říkalo, své oddíly tak, že je pro další rok již v Junáku neregistrovali. Tento postup měl zpravidla za následek předání majetku a klubovny oddílu orgánům Svazu české mládeže. Oddíl se pak skutečně rozešel nebo nastoupil ne vždy snadnou ilegální etapu své činnosti. V některých případech se jistý počet členů (stejně jako klubovny) likvidovaných oddílů zachránil na čas tím, že bývalo využito nové registrace jednoho z oddílů střediska, tak jak o tom píše ve své vzpomínce vůdce 46. pražského oddílu bratr Mirek Danny Pergler: „… Po našem velmi úspěšném táboře Moře (1948) se rozhodl střediskový vůdce Tom středisko rozpustit, aby se oddíly nedostaly pod vliv SČM. My, 46. oddíl, jsme se rozhodli pokračovat i nadále v činnosti ve skautském duchu… Na podzim roku 1948 bylo zrušeno okrskové velitelství Junáka v Praze XII. 44. a 45. oddíl našeho střediska ukončily svou činnost a náš oddíl dostal náhradou za místnost na Stalinově třídě znamenitou klubovnu po 45. oddílu v Americké ulici. Klubovna sestávala z několika místností a do té poslední byl vestavěn srub. Cítili jsme se tam velice dobře, ale jen krátký čas…“

Akční výbor Junáka pražského kraje připravil, zřejmě pod vlivem jednání a výstupů budapešťské konference, každotýdenní školení pro vůdce skautských oddílů, které mělo mít charakter jakési „bolševické přetavby charakterů a postojů“. Konalo se v sále staroslavného Slovanského domu, od časného podzimu do konce listopadu 1948. Na toto školení nešlo bez vážných důvodů nepřijít. Jeho frekventanti vzpomínají, že prezenci kontrolovali funkcionáři akčního výboru ještě vyvoláváním jmen vůdců. Ti se museli vztyčit ze sedadla a zřetelně nahlásit. Přesto zde docházelo k situacím, s nimiž si organizátoři nevěděli rady a které jim jasně a srozumitelně ukazovaly, na jaké straně jsou srdce skautských vůdců a vůdkyň. Na jeden z běhů tohoto školení vzpomíná Oldřich Rottenborn - Hobby spoluautor publikace „Skauti za ostnatými dráty“: „… V předsednictvu sedí svazáčtí funkcionáři v čele s Hejzlarem a členy akčního výboru Junáka… Útočí na vše, co bylo na skautském hnutí nejkrásnější – výchova k samostatnosti, čestnosti, lásce k přírodě, romantika a dobrodružství. Označují skauting za buržoazní organizaci. Atmosféra v sále je k neudržení. Otevírá se diskuse. První hovoří bratr, který jménem nás všech protestuje proti předneseným referátům. Říká, že nejlepší léta prožil právě mezi skauty a že na ně nikdy nezapomene. Sálem zní bouřlivý potlesk. Předsednictvo se nezmůže ani na odpověď… Nyní se hlásí o slovo sestra z Dejvic: ‚Říkal jsi nám, soudruhu, že byl Junák především pro děti z buržoazních rodin. Jak ses tedy, soudruhu, mezi nás vetřel?‘ říká směrem k předsednictvu a sálem zní smích. Organizátoři školení jsou v rozpacích. Chápou se posledního stébla. Na konci sálu sedí starý vůdce skautů DTJ z první republiky. Prosí ho, aby potvrdil, že skauting nebyl tím nejvhodnějším zejména pro dělnickou mládež. Ale právě on tomu všemu dává korunu. Označuje všechny referáty za tendenční a nepravdivé. Říká: ‚Jsem hodně stár, ale ve skautingu, který byl pro všechny snaživé chlapce a dívky, jsem neviděl nic nezdravého a pokud budou mé síly stačit, budu skauting vždy podporovat.‘ Předsednictvo nemá dnes žádnou naději na pokračování. Máme radost. Loučíme se a víme, že pro skauting nastává těžké období, ale zároveň cítíme, že s tímto elánem a s takovými bratry a sestrami se dá dlouho přežít…“

Podzim 1948 přinesl také pozoruhodný úkaz ve skautské mediální oblasti. Pozoruhodný proto, že svým názvem naprosto neodpovídal situaci, v níž spatřil světlo světa. Od nového školního roku 1948/49 začal totiž vycházet nový časopis pro chlapce a děvčata pod názvem Junáci, vpřed! Vznikl, jak je známo, sloučením dvou předúnorových časopisů Junák a Vpřed. Hlavními iniciátory tohoto opatření byly samozřejmě akční výbor ústředí Junáka a vedení SČM. Zatímco, jak již bylo vzpomenuto, titul šéfredaktora Junáka sebral akční výbor Jaroslavu Novákovi, vůdci pražské vodní Pětky, pár dnů po 25. únoru 1948, s oznámením, že pro Jaroslava Foglara, odpovědného redaktora Vpředu, nebude v novém časopisu místo, čekalo vedení Svazu české mládeže až do začátku prázdnin 1948.

Aby se nerozpadla poměrně silná čtenářská obec (Vpřed měl kolem 300 000 čtenářů a Junák přibližně také tolik) byl akčním výborem Junáka a SČM, z důvodů taktické kontinuity s předchozími časopisy, zachován v tiráži nového časopisu jako vedoucí redaktor, komunista dr. Karel Bureš. Býval spolupracovníkem Jaroslava Foglara v legendárním předválečném Mladém hlasateli i v populárním Vpředu. Funkci vedoucího redaktora však v Junáci, vpřed! fakticky vykonával Svatopluk Hauser, brněnský skaut - komunista, v oblasti skautského nebo mládežnického tisku doposud neznámá osoba. Dr. Karel Bureš se touto svou službou novému režimu a zároveň zradou přátelství s Jaroslavem Foglarem poprvé instaluje do Jidášovy role. Obstojí v ní na výbornou ještě několikrát ve svém životě.

Paradoxnost názvu nového časopisu si v době, kdy se o bezživotí junáctví usilovalo s nepoznanou urputností, musel uvědomovat každý, ať už byl na té či oné názorové straně barikády. Se skřípěním zubů a nechutenstvím snášeli údernou (a ne „nepokrokovou“) výzvu uloženou v jeho pojmenování stalinističtí revolucionáři v akčním výboru Junáka. Podobné pocity, posílené o důkazy zjevné účelovosti, provázely však i pravověrné skauty a skautky při prohlížení bezskautského obsahu Junáci, vpřed! Od roku 1949 se časopis vrátil k svému původnímu názvu Vpřed. V průběhu onoho jednoho roku, kdy pod zmíněným názvem vycházel, nebyl však pro skauting tak úplně bezúčelný. Alespoň pro skauting nořící se v té době do podzemí. Je známo několik případů již ilegálních oddílů, které si vymohli od lesních správ či tehdejších Národních výborů povolení k letnímu táboření v roce 1949 s časopisem Junáci, vpřed! jako výtečnou kamufláží v podpaží.

Už krátce po únoru1948 začaly přes západní hranici republiky odcházet osoby, nezřídka i celé jejich rodiny, cítící se ohroženy komunistickým režimem. Jejich počet sílil s upevňováním a utvrzováním nového systému. Není bez zajímavosti, že významný podíl na organizátorské a převaděčské činnosti mají skautské protikomunistické skupiny především ze západočeských regionů. 

V letních měsících roku 1948 dosahoval počet československých uprchlíků ve spojeneckých okupačních zónách Německa a Rakouska již několika desítek tisíc. Ve sběrných uprchlických táborech se nacházelo také mnoho skautských činovníků, skautů a skautek. Vznikaly v nich první československé skautské oddíly v exilu. Tento fenomén naší historie – exilový skauting – nezůstane v tomto vyprávění vynechán. Je významný, důstojný a inspirativní. Domácí, podzemní skauting mu má být za co vděčný. Exil mu byl pomocí i vzpruhou. Zatím však připomeneme dvě osoby z exilu, které měly na skauting v katakombách zásadní vliv.

Prvním byl starosta Junáka dr. Velen Fanderlik. Překročil zelenou západní hranici republiky se svou ženou Velenkou v symbolickém dnu 28. října 1948. Hned se chopil již započaté práce mezi skauty v uprchlických táborech. Za pár let po datu Fanderlikova odchodu budou českoslovenští skauti poslouchat jeho pravidelná poselství a skautské bloky na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Dalším exulantem, významným pro skauting ve vlasti, byl mladý vůdce z moravských Ivančic Ervín Lobpreis - Lobin (Hakim, Ilek). Jeho roverský kmen se přihlásil k autorství Skautského manifestu, jehož obsahem a vyjádřenými normami chtěl být v čase před zrušeným III. sněmu Junáka ve Zlíně, postojovou protiváhou Junáckému manifestu moravských skautů-komunistů. Bratr Lobpreis, student medicíny, opustil zemi, kterou miloval, v níž se však režim, co ji ovládal, stával nebezpečným, po skautském táboře svého oddílu v létě 1948. Oba, Velena Fanderlika i Ervína Lobpreise, stejně jako jiné skauty-exulanty v našem povídání nejednou potkáme.

V prosinci 1948 učinil akční výbor Junáka pražského kraje rozhodnutí, pravděpodobně po zhodnocení svého předchozího přeškolování skautských vůdců, o zrušení, rozpuštění dvou nejstarších československých skautských oddílů. Pátého vodního a Druhého oddílu. Oba celky pracovaly nepřetržitě od roku 1913. Vznikly z prvních Svojsíkových skautských družin. V jejich čele stály v onom tragickém roce 1948 mimořádně populární osobnosti, výteční vůdcové, metodicky a vychovatelsky přesahující daleko význam československého skautingu. Akční výbor Junáka označil však oba vůdce oddílů, Jaroslava Nováka - Braťku a Jaroslava Foglara - Jestřába za reakční, zpátečnické osoby nevhodné k výchově mládeže.

Vodní Pětka byla rozpuštěna 5. prosince 1948 a pražská Dvojka o sedm dnů později.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

672× 23. březen 2013 v 0:00