Psohlavci

31. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Jaro roku 1965 lze označit za zlomové období v souvislosti s uvolněním mnoha významných složek skautské metodiky. Ty byly představiteli komunistické výchovy mládeže od začátku padesátých let jako cizí, nepřátelské a škodlivé odmítány nebo problematizovány.

Nová situace souvisela samozřejmě s celkovým pohybem v československé společnosti. Ta, mimo jiné, umožnila návrat na scénu oblíbenému, režimem dosud zapovídanému a v určitých dobách ostouzenému, Jaroslavu Foglarovi. Jako spisovatel a dobrovolný pracovník s mládeží byl Foglar – stejně tomu bylo u celého jeho literárně–metodického díla důležitým nositelem a propagátorem forem výchovy a výcviku vycházejících ze skautingu a úzce s ním spojených.

Funkcionáři svazácké organizace začali v té době rovněž využívat zkušeností některých skautských praktiků ve svých kursech a školeních pro pracovníky s dětmi a mládeží. Jejich výběr byl ovšem stále ideově limitován. Tuto zkušenost ostatně poznal v témže roce na sobě samém i Foglar, stejně jako ji pocítila početná obec jeho obdivovatelů a vyznavačů. Foglarův nejslavnější román Hoši od Bobří řeky byl v srpnu 1965 náhle stažen ze stránek časopisu Pionýr, v němž začal na pokračování vycházet. Zákaz vydalo předsednictvo Československého svazu mládeže. Pro vrcholné mládežnické vedení nebyl politicky nesnadno zařaditelný – nadto zcela soběstačný – románový spolek kluků ideově stravitelným. Svazáci museli vzít na milost táboření, romantický pobyt v přírodě, lasování, stopování a další skautské disciplíny, pokládané ještě nedávno za nepotřebné, překonané haraburdí, protože je nezanedbatelná část mládeže, navzdory oficiálnímu stanovisku, vyžadovala a vyznávala. Avšak inspirace zjevně nezávislým knižním sdružením Foglarových Hochů od Bobří řeky, předkládaná navíc v oficiálním pionýrském časopise, byla pro ně již příliš. Přesto však lze rok 1965 pokládat z výše uvedeného hlediska za obratový. Pro řadu vedoucích v turistice mládeže, využívajících v činnosti svých jednotek dosud nebezpečnou skautskou metodiku, přinesl rozhodně klidnější spaní. V debatách se svazáckými demagogy nebo v horším případě s pilnými vyšetřovateli Státní bezpečnosti typu poručíka Kvítka se měli o co opřít a čím argumentovat.

Kolektiv vůdců Tábornického oddílu ČSAV tyto změny vnímal a zaznamenával je. Na svých schůzkách a výpravách se jimi intenzivně zabýval. V létě roku 1963 vyšel v Literárních novinách článek Ludvíka Vaculíka nazvaný Biografování v lese zakázáno. Pozdějším pražským jarem 1968 proslavený novinář a spisovatel se ve své práci postavil za dobré, osvědčené formy vychovávající v dětských kolektivech osobnosti, které jsou v dospělém věku svými kvalitami schopny obohatit celou společnost. Takové formy, tvrdil autor, nepotřebují zátěž ideologického balastu, ale vzor hodný následování. Článkem vystavil také vynikající vysvědčení tradičnímu způsobu skautského táboření, když jej čtenářům představil pochvalným popisem tábora vodáckého oddílu T. J. Slavoj Praha (což byla vodní Pětka vedená odchovanci Jaroslava Nováka – Braťky). Vaculíkův kritický pohled na oficiální, režimní nabídku výchovy dětí a mládeže byl tehdy ojedinělým hlasem. Při svých rozpravách o probíhajících společenských změnách vzpomínali táborničtí vedoucí, jak byli obsahem Vaculíkova článku nadšeni. Nyní, po dvou letech, nebyly oslavné a náhle objevné reportáže z podobných táborů ničím neobvyklým. Populární týdeník Mladý svět začal přinášet zprávy z trampského hnutí a dost místa věnoval skautským prvkům jako lasování, uzlování či různým způsobům táboření a aktivitám v přírodě. O totéž se snažily i armádní noviny Obrana lidu, stejně jako řada regionálních periodik, ale i rozhlas a televize.

Přes tyto příznivé jevy nabádal Jiří Kafka k obezřetnosti. Byl nejen samozřejmým a uznávaným vůdcem kruhu pracovníků Tábornického oddílu, ale také nejzkušenějším v dlouholeté konfrontaci s komunistickým režimem. Nedávné pokusy Státní policie z léta 1964, kdy zrežírované znepokojování a zastrašování měly vést k Jiřího rezignaci na funkci vedoucího oddílu, mu dávaly v opatrnosti za pravdu a tlumily občasné nadšení některých jeho druhů. „Nepřítel je stále v zemi“, připomínal občas svým přátelům pravdu, kterou si přivezl z kriminálu padesátých let „ a v takové době slušný člověk dělá kariéru jen ke své zhoubě“.

Čas před táborem 1965 byl v oddíle na každotýdenních výpravách věnován tábornickému a sportovnímu výcviku. Družiny se zdokonalovaly v souhře při vaření v přírodě, orientaci či první pomoci. Na rádce družin byla kladena odpovědnost za včasné opuštění víkendových tábořišť. S tím souvisely nároky na jejich dokonalé vyčištění a také správné a rychlé zabalení torny každého z členů družiny. Pokud jde o torny užívané při výpravách do přírody, bylo snahou vedení oddílu jejich ujednocení. Dnešní „popelnicové“ typy batohů na zádech skautů a skautek, do nichž lze bez rozmyslu nacpat jakkoliv vše potřebné i zbytečné k životu v přírodě, by byly v čase o němž vyprávíme, nedůstojnou a pohrdanou součástí výbavy zálesáka. Mezi táborníky se užívaly vojenské torny „telata“, na vícedenní výpravy doplněné „bandalíry“ ze stanové celty, spacího pytle či přikrývek. Také „Italky“, uchovávané desetiletí v rodinách jako vhodný a spolehlivý batoh, získaly mezi táborníky oblibu. Zvláště když se je jejich majitelé naučili dovedně balit. „Italka“ zmnožená o spací potřeby uložené v povlacích z režného plátna a jídelní misku v obalu z téhož materiálu na jejím vrcholu, lahodila i oku velmi náročného vyznavače přírody. Vrcholem touhy všech mladých členů oddílu však byla americká torna „ueska“. Taková jakou nosili starší kamarádi – vedoucí. Jejich „uesky“ byly vždy vzorně, účelně sbaleny, bez jediného záhybu a shrnutí, s jídelními šálky – „ledvinami“ jimž se říkalo „kochmašiny“. Když se podařilo takovou tornu, přes příbuzné a známé, některému chlapci sehnat, byl to pro něho velký svátek. Jakoby tím dosáhli na další z řady tajemných zasvěcení.

Úpravy klubovny v domě U červeného orla na Malé Straně dospěly v jarních měsících pětašedesátého roku k závěru. Fredy Schubert, člen bývalé roverské družiny Lišek a skaut vodní Osmatřicítky, nakreslil a daroval pro klubovnu velkou hlavu rudého bojovníka. Obraz vybavil inspirativním heslem: „Buď věrný svému oddílu jako Indián svému kmeni“.O několik let později, na jaře roku 1968, využil tohoto obrazu dominujícího na fotografii klubovny, obnovený časopis Junák. Uvedl jej na titulní straně jednoho ze svých čísel.

Druhý ročník memoriálu Jaroslava Lomberského – Mikiho, ve štafetovém běhu družin, uspořádal Tábornický oddíl na pražském Petříně. Proti předešlému závodu, jak jsme již zmínili, se jej na jaře 1965 zúčastnily dva hostující oddíly. Jedním z nich byl turistický oddíl mládeže Josefa Zikána – Bobra. Ten si po úvodním nástupu účastníků navlékl na rukáv žlutočervenou pásku pomocníka Veřejné bezpečnosti. Jeho náhlé a pro mnohé nemile překvapivé gesto sledovalo nepochybně zabezpečení závodu a ochránění jeho průběhu od nežádoucí pozornosti. Avšak zvláště mezi vůdci Tábornického oddílu tím Bobr žádné kladné body neposbíral. Ta rukávová páska, představující pro ně příslušnost k prorežimní špehounské instituci, do značné míry redukovala Bobrův nedávný sympatický dopis jimž osvětloval skautskou minulost Jaroslava Lomberského, v němž se navíc odvážně vyznal z vlastního skautství.

Okolí Blatné, hojností rybníků připomínající jižní Čechy, bylo vybráno jako kraj vhodný pro druhý oddílový tábor. Blatnou doporučil vedoucím oddílu také její znalec, nově získaný skautský přítel, rožmitálský Vladimír Brettl – Jiří. Většina blatenských rybníků však právě v roce 1965 vykazovala příznaky tzv. kachního moru. Se všemi místy, na specielní výpravě oddílovou radou vyhlédnutými, se z tohoto důvodu musel oddíl rozloučit. V hodině poslední, jak se říká, dostali táborníci typ na louku u řeky Blanice, nedaleko bývalé skautské rezervace Měsíční údolí za středočeskou Vlašimí. S návrhem přišel další oddílový příznivec, první vedoucí Petra Mikeše – Stožára, Luděk Jakubec. Ten znal toto tábořiště od svého známého Luďka Tesaře, skauta dejvického střediska, které vedl až do roku 1940 legendární podplukovník Bedřich Valla. Dejvičtí skauti, držitelé Vallova odkazu, u Blanice konali své tábory ve třech poválečných letech. Nedaleko tábořiště byl mlýn manželů Kupsových, kteří byli skautům vždy příznivě nakloněni. Milými a ochotnými ke každé pomoci se ukázali být táborníkům také v létě1965.

Při získávání informací o tábořišti u Blanice, seznámil Luděk Jakubec vedení tábornického oddílu s Vladimírem Stárkou – Wabim. Většina jej znala z doslechu jako úspěšného skautského vůdce a autora románu Pavel hledá kamaráda, vycházející v poválečném časopisu Junák. Někteří ze skupiny tábornických vedoucích v něm rozpoznali muže, s nímž se náhodně setkali při pokládání květin a zapalování svíček u Svojsíkova hrobu. Stalo se to u příležitosti dvacetiletého výročí úmrtí zakladatele českého skautingu koncem léta 1958. Všichni si na ten zvláštně zakonspirovaný den vzpomněli. Ze vzájemného znovunalezení vzniklo dlouholeté upřímné přátelství pokračující a trvající až do konce Wabiho života.

Údolí řeky Blanice, bylo v polovině šedesátých let ještě stále velmi malebné, opuštěné a civilizací téměř nedotčené. Louka za Kupsovým mlýnem nesla všechny znaky dobrého tábořiště. Okolní lesy skýtaly bohatou zásobu dřeva na topení i na stavbu tábora.

Podsady stanů, jídelna a kuchyně byly, proti předešlému roku, vystaveny z krajinek, osvědčeného stavebního materiálu, prověřeného více než půlstoletou, jedinečnou a hrdou zkušeností našeho skautingu. Táborníci tentokrát káceli v lesích soušky pouze na rohové kůlky podsad, pro táborovou bránu, kostru kuchyně a jídelny. Výstavba tábora šla rychle od ruky. Nepochybně také proto, že vedle povzbudivé pomoci vedoucích oddílu, s tesařským mistrem Jiřím Kafkou v čele, dokázali také sami táborníci dobře zúročit své loňské zkušenosti.

Bývalá první skautská rezervace v Československu zvaná Měsíční údolí se nacházela necelých pět set metrů od tábořiště oddílu. Několikrát se stala cílem polních her, ale i zvláštních vzpomínkových vycházek. V té době stál na svém původním místě jen silně poničený velký srub s ještě dobře čitelným skautským heslem Buď připraven zrobeným z březových větví. Ostatní chaty a dřevěné stavby, kterých bylo v době likvidace skautské organizace v roce 1948–1949, více než dvacet, byly rozkradené a odvezené neznámo kam. Jak potvrzovali pamětníci, mlynářští manželé Kupsovi, srub užívali ke svým podivným občasným schůzkám v padesátých letech svazáci z vlašimské zbrojovky, kteří se po rozpuštění Junáka stali majiteli rezervace. Ti nesli největší podíl viny na jejím nedobrém konci. Rezervace Měsíční údolí – chlouba českého skautingu – budovaná od poloviny dvacátých let z prostředků a vlastními silami skautů a skautek vzala za své po několikaletém komunistickém hospodaření. Ve zdevastované a rozkradené rezervaci dostihlo mladé táborníky, podobně jako před rokem v případě stanového dílce s razítkem s lilií, znovu tragické poselství o zabaveném skautském majetku.

Jednoho dne přijela do tábora již v Praze domluvená návštěva dvou zástupců roverského kmene Dakota. Cestu na Blanici urazili na ne právě poslušném motocyklu, z tábora oddílu Josefa Zikána – Bobra ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách. Někteří členové Dakoty vedli v Bobrově oddílu družiny a na letním táboře plnili úlohu instruktorů v různých tábornických dovednostech.

Kde a jak si návštěvníci po nesnadné, nepohodlné a dlouhé cestě upravili své svršky, bylo po jejich odjezdu, kromě jiného samozřejmě, předmětem údivných spekulací vůdců táborníků. Vstup Ivana Makáska – Malého medvěda a Ivana Dobrovolského – Orka na scénu tábora u Blanice byl totiž velmi efektní. Přišli v dokonalých skautských krojích s příslušnými odznaky, šátky spojené turbánky kolem krku a khaki širáky na hlavách. Dospělé hostitele nemohlo při příchodu návštěvníků nenapadnout, jakou radost asi způsobili poručíku Kvítkovi, nebo některému z jeho mužů, sedí–li právě na tajné pozorovatelně v okolí tábora. Tato obava se však nenaplnila. I tentokrát, měl Kvítek a jeho „protiskautský odbor“, jak své pracoviště s oblibou nazýval, patrně dovolenou.

Mladým mužům okolo Jiřího Kafky a jejich svěřencům bylo premiérou potvrzeno to, co se o roverech Dakoty tajnou poštou dozvídali už dlouhou dobu. Dosud však nad zprávami, že na brdských stezkách a kempech lze občas potkat partu mládenců oděnou do krojů zapovězené organizace, nevěřícně či povážlivě kroutili hlavami. Skutečností bylo, že skautské lilie, i slibové, připevněné na bundách a košilích, patřily v šedesátých letech k vyhledávanému módnímu prvku příslušníky trampského hnutí. Mnohý z nich se jimi zdobil, když vyrážel v sobotu z města za dobrodružstvím a romantikou, aniž by ovšem zcela chápal jaké hodnoty a závazky znak lilie vyjadřuje. Roveři z Dakoty ovšem, jak tvrdila nejedna zvěst, se ke skautingu a jeho ideálům přímo hlásili. Nejen oblečením. Někteří z nich, třeba právě Ivan Dobrovolský, byli od dětských let členy ilegálního oddílu pražského katolického střediska Maják, vedeného až do jeho zatčení v roce 1959 Vladimírem Kolářem – Akelou.

Jejich okázalý výstup se stal předmětem okamžitého zájmu všech členů Tábornického oddílu. Příjezd Dakoťanů navíc přesně zapadl do atmosféry pulzující táborem právě v oněch dnech. Nemohl jej patrně načasovat nikdo jiný než vyšší prozřetelnost. Pozoruhodní návštěvníci totiž jakoby posvěcovali nedávný nález starého skautského totemu, vytesaného poválečnými dejvickými skauty. Ležel více než patnáct let, od posledního svobodného skautského tábora, zahrabaný v seně Kupsovic stodoly, do níž se táborníci uchýlili, když se po prudkých lijácích zvedla voda Blanice a ohrožovala jejich tábor. Objev totemu byl příčinou, že v jedné z deštivých a bouřlivých nocí vyslechli od pamětníků vzpomínání na dávné tábory a skautskou slávu rezervace v Měsíčním údolí. Nebylo tedy divu, že na Malého medvěda a Orka v jejich ústroji hleděli chlapci jako na věrozvěsty ohlašující návrat ztracených dobrých časů.

Návštěva roverů z kmene Dakota se ovšem ukázala být – především a zejména – historickou misí. Předznamenáním budoucích událostí, významných pro českou skautskou organizaci. Přivodila jednak změnu organizačních i výchovných forem určujících do té doby práci tábornického oddílu a výrazně poznamenala některé osobní postoje okruhu vůdců a skautských přátel Jiřího Kafky. Jeho samotného pak otevřela nově vyššímu cíli. Nikdy v něj sice věřit nepřestal, avšak jeho uskutečnění a naplnění hledal v jiných historických souvislostech.

Strategie Tábornického oddílu ČSAV byla už od prvních úvah, vedoucích v létě 1963 k jeho založení, postavena – a celým kolektivem spoluautorů projektu souhlasně přijata – na určitém stupni výchovného a organizačního zapouzdření. K takové opatrnosti velely zkázonosné zkušenosti z pokusů o centralizaci některých tajných skautských oddílů druhé poloviny padesátých let. Mnohdy byla příčinou odhalení ilegální skautské činnosti právě navázaná spolupráce s dalšími podobnými skupinami. Tragickým příkladem byla táborníkům likvidace 38. vodního oddílu a následné rozsudky s dlouholetými tresty, vyměřené jeho vůdcům, Karlu Vineckému – Windymu, Jiřímu Oktábcovi – Grizzlymu a dalším v roce 1955. Zejména k odkazu těchto mužů měli vedoucí tábornického oddílu silné citové vazby a nacházeli v něm zdroj poučení při své výchovné činnosti.

Po celá padesátá léta pokládalo společenství Jiřího Kafky vnější znaky skautingu za nezbytné formy výchovy. Byly jim, navzdory možnému nebezpečí, které mohly přivodit, projevem příslušnosti a sympatií ke skautskému hnutí. Užívání skautských symbolů v sobě také neslo i vklad vzdoru proti komunistickému režimu. Podobný postoj byl uplatňován i v přijímání tajných skautských slibů. Posun v této oblasti přineslo až zatčení a odsouzení Jiřího Kafky na podzim 1956. Po návratu z vězení, obohacen o zkušenosti mnoha žalářovaných skautských vůdců, s nimiž se za zdmi kriminálů setkal, zaujala v jeho výchovné práci nejdůležitější místo metoda osobního příkladu vůdce. Nejen z těch důvodů, že šlo prokazatelně o zásadní výchovnou formu skautingu, ale také proto, jak říkal, že „nepřítel je stále v zemi“.

Předlohou při výstavbě Tábornického oddílu se staly Jiřímu Kafkovi a jeho skautským přátelům takové jednotky jako byl ostravský turistický oddíl Karla Líby, jehož činnost při své vojenské službě důvěrně poznal, a Dvojka Jaroslava Foglara, od roku 1949 působící v tělovýchově. Užívali příkladu těchto oddílů, žijící bohatým, ale pečlivě střeženým vnitřním životem, nerozšiřující v té době své působení a vliv na podobné celky. Tyto pevně stanovené zásady měly zaručit oddílu relativně bezpečnou a dlouhou dobu výchovného působení. Efektivitu tohoto záměru (navzdory neutuchajícímu zájmu StB) dosud úspěšně prověřily tři sezony bohaté a barvité činnosti Tábornického oddílu.

Představy, návrhy a plány předáka roverského kmene Dakota Ivana Makáska, předkládané při rozpravách v táboře u Blanice, odporovaly téměř ve všem jak dosavadním postojům jeho posluchačů tak i dohodnuté, osvědčené a respektované praxi tábornického oddílu. Svými přesvědčovacími schopnostmi však dokázal přimět nedůvěřivou skupinu vůdců táborníků nejen k naslouchání, ale i k vážnému zamyšlení nad předkládanými argumenty.

Ivan Makásek, v té době vysokoškolský student, byl v jistém ohledu podobný Jiřímu Kafkovi. Oba, sice s určitým časovým rozdílem, vytvářeli od dětství klukovské party, družiny, kluby, spolky či dokonce ilegální skautské oddíly. Sháněli do nich členy a zavazovali je romantickými přísahami. Vymýšleli pro ně program silně opřený o ideály skautingu. Ve svém počínání byli houževnatí a vytrvalí. Svou ideu či plán sledovali s odhodláním stopařů. Tato shodnost povahových rysů byla, vedle nepochybných sympatií, hlavním důvodem proč Jiří stál o Ivanem nabízené přátelství. Jeho rozšíření na spolupráci s roverským kmenem Dakota, však se svými přáteli velmi zvažoval. Znamenala by porušení dohodnutých bezpečnostních zásad pro vedení Tábornického oddílu ČSAV. Jeho vedoucí představitel ji rád vyjadřoval větou: „chrání nás minimální spolupráce a nulová centralizace“. Za zcela nepřijatelnou pak zprvu pokládali táborníci Ivanem Makáskem navrhovanou spolupráci s oddílem Josefa Zikána – Bobra. Proto, že v něm stále viděli likvidátora skautské organizace z roku 1948. Jejich představa o napravení tohoto jednoho z mnoha tragických omylů komunistického režimu, ležela v jeho velmi pokorné omluvě sdělené zřetelně a hlasitě celé společnosti. Takový pardon však stále nepřicházel. A pozitivní signály o využívání některých skautských metod ve výchově mládeže nebo povolání určitých starých praktiků do služeb komunistického svazu mládeže nebyly kruhu tábornických vůdců dostatečné. Navíc se jevily být ošidnou hrou z níž může kdykoli uhodit blesk. Nejméně důvěry však budil Ivanem Makáskem naznačený projekt širšího společenství oddílů, které mělo povstat ze spolupráce Dakoty, Tábornického oddílu ČSAV a 1. oddílu Psohlavců (jak svůj turistický oddíl mládeže přezval Josef Zikán).

Nebylo divu, že po odjezdu roverů z Dakoty bylo v táboře u Blanice o čem hovořit. Té noci prochodili vedoucí tábora, ve vzrušených, neklidných rozpravách, mnohokrát stezku vinoucí se podle řeky až do bývalé skautské rezervace. Jakoby v jejím dávném prostředí, nehmatatelném, ale všude kolem přítomném, hledali řešení na nebezpečnou, ale lákavou partii, kterou po sobě nechal rozehranou Ivan Makásek – Malý medvěd.

Nad ránem bylo rozhodnuto! Jiří Kafka pojede v nejbližší době do Stráže nad Nežárkou. Do tábora Zíkánových Psohlavců. Zatím jen oplatit návštěvu Dakoťanům.

Když se od Nežárky vrátil zpátky na Blanici, přivezl odtud svůj první pohled do budoucích dějů. „Nedá se opravdu vyloučit“, řekl, „že ten Ivan má pravdu. Bobr, právě proto, že je komunista, může těmi Psohlavci otevřít cestu k velkému pardonu, především těm co doposud musí mlčet. Tentokrát by to mohlo vyjít.“

872× 24. říjen 2013 v 17:20