Růže nebude vonět jinak, dáme-li ji jiné jméno

33. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Zbytek letních prázdnin pětašedesátého roku věnovalo nejužší vedení Tábornického oddílu ČSAV několika nezbytným poradám s Josefem Zikánem - Bobrem. Tyto schůzky, ve spojitosti k chystanému zahájení projektu střediska Psohlavci a s ním nastávajícím organizačním změnám, pokládalo pro sebe a svůj oddíl za rozhodující.

Tým tábornických vedoucích si uvědomoval, že situace jejich oddílu, kolektivu po tři roky s dobrými výsledky budovaného, bude ve vytvářené struktuře psohlaveckého společenství v několika zásadních ohledech specifická a zřejmě také nelehká. Tyto skutečnosti vyvolávaly otázky, ale i obavy. Právě od zmíněných porad se čekal recept jak minimalizovat dopad chystaných změn na tříleté dílo stejně jako na jeho autory samotné. Ve středisku Psohlavci se od nového školního roku měly totiž také zcela změnit pozice a role dosavadních vůdců Tábornického oddílu.

Šlo v první řadě o to prohovořit novou legalizaci a organizační zázemí oddílu. Komise dětí a mládeže závodního výboru ROH při presidiu Československé akademie věd – ve všech ohledech spolehlivý patron – byla o chystaném přechodu oddílu k Psohlavcům informována. Velké nadšení a pochopení to u jejich zástupců nevyvolalo. Překvapivě nové postavení Tábornického oddílu a jeho vedoucích se míjelo s důvody pro nějž byl zřízen a představiteli odborové organizace Akademie věd dosud pečlivě ošetřován. V prvním plánu byl určen dětem zaměstnanců ČSAV a chápán jako přirozená líheň vedoucích a instruktorů podnikových tzv. pionýrských táborů. Dalo se s jistotou předpokládat, že dosud velmi výhodné a bezpečné zastřešení, bude Tábornickému oddílu v nedlouhé době vypovězeno. Oddíl tím ztratí spolehlivé zázemí, oporu, náklonnost a důvěru, které mu byly poskytovány. Těchto velmi potřebných vztahů se oddílu a jeho vedoucím dostávalo od funkcionářů odborové organizace Akademie věd v míře, na svou dobu vrchovaté. Vedle rozsáhlé podpory oddílových aktivit se dokázali také rázně a odhodlaně postavit – jak již bylo jinde vzpomenuto – poručíku StB Kvítkovi, když u nich intervenoval za odvolání Jiřího Kafky z pozice hlavního vedoucího oddílu. Bylo třeba počítat také s pravděpodobnou ztrátou nedávno dokončené a do provozu uvedené oddílové klubovny. Jejím oficielním držitelem byla hospodářská správa prezidia ČSAV.

Josef Zikán věřil pohybu, který nastal v československé společnosti začátkem šedesátých let. Soudil, že demokratizační proces se bude dále rozšiřovat a upevňovat. Byl přesvědčen, že zasáhne všechny společenské složky. Není, tvrdil, totiž jiná alternativa než pozvolné sbližování politickoekonomických systémů – kapitalismu a socialismu – dvou hybatelů světovou scénou. Anebo, dodával, nás čeká totální zničení celé planety. O tuto svou představu a víru opíral také nejen nastartování střediska Psohlavci, ale i budoucnost české skautská organizace. Zikánův pohled, dobově pochopitelný, byl ovšem v rozporu s přesvědčením a dosavadní strategií vůdců táborníků. Především komunistickým režimem zkoušený Jiří Kafka byl k jeho možným reformám velmi skeptický a nedůvěřivý. „Když ti komunista řekne dobré ráno, podívej se kolik je opravdu hodin“. Podle přibližně takového vzorce projevoval kruh přátel kolem Jiřího svůj vztah k režimu, v němž je okolnosti přiměly žít. Tento vzdorný postoj jim poskytl zásadní poznatek, že důležitější než to co chtít je vědět co odmítat. Tím se jím dostávalo paradoxně zvláštního daru: ohrožováni nepřijatým systémem, žili ve vnitřní svobodě, záměrně si však nevytvářeli žádný prostor k manévrování. Teprve několikaletá dobrá spolupráce s odboráři – často členy komunistické strany – v presidiu Akademie věd, zajišťující Tábornického oddílu bezpečné podmínky, způsobila v jejich monolitním myšlenkovém prostředí jisté názorové trhliny. Avšak přesvědčení o násilné, nečestné a nevypočitatelné podstatě komunismu je neopouštělo. Cítili silnou sounáležitost s těmi skautskými vůdci, kteří po únoru 1948 věnovali své síly podzemní výchově mládeže. Tento postoj je v kombinaci s vlastními zkušenostmi udržoval před stávajícím režimem a jeho reprezentanty v obezřetnosti a trvalých pochybnostech.

Jak je to dlouho, co vyšel v novinách a dokonce v časopisu Pionýr oslavný článek na svazarmovský tábor a s ním spojené úspěšné výchovné praktiky jeho vedoucího Vladimíra Koláře - Akely? Na článku, autorem byl prominentní komunistický spisovatel Vašek Káňa, neuschla ještě tiskařská čerň a Vladimír Kolář se svým přítelem Miroslavem Brtvou - Agim byli zatčeni, obviněni a odsouzeni za praktikování tajného skautingu. To se událo na jaře roku 1960, když už čtyři roky úspěšně pracovala v sousedním, socialismus rovněž budujícím Polsku obnovená skautská organizace, uvádějící příznivce skautingu v Čechách do stavu nadějeplného vytržení. Marného, jak se ukázalo. A nevelí snad ke zdrženlivosti před Bobrovou vírou v pozitivní a neodvratný pohyb ve společnosti, nedávné (srpen 1965) rozhodnutí vrcholných orgánů Československého svazu mládeže? To náhle časopisu Pionýr zakázali pokračovat v uveřejňování románu Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Co si o tom myslet? Není dnes společností pozitivně vnímaný návrat dosud zakazovaného spisovatele, jen sběrem informací o jeho příznivcích? Jistě, že lze přijímat se sympatiemi krátký nekrolog Ludvíka Vaculíka v Literárních novinách za Jaroslava Nováka - Braťku, (první veřejná zmínka z jara 1965 o něm po mnoha letech) komunisty z Prahy vyhoštěného skautského vůdce a spisovatele, ale neukáže se to vše být obezličkou, kterou je možné kdykoliv utnout, jak lze poměřit s případem nečekaně zakázaných Hochů od Bobří řeky? A dále: uvědomuje si Bobr, že může být, jako hlavní představitel střediska Psohlavci opakovaně vystaven podobným zkouškám, jakou přichystal poručík StB Kvítek pracovníkům odborové organizace presidia Akademie věd? Dokáže, za nemalého tlaku na svou osobu, s perspektivou otřesu kariéry a postavení, obhájit a ustát Kvítkovu pozornost? S tou je třeba ostatně neodvratně počítat. Středisko Psohlavci se mu stane bohatou pastvou vlivem výskytu nebývalého počtu skautů na soupisce jeho vedoucích kádrů. Brzy v nich objeví ty, co byli za nepovolenou skautskou činnost odsouzeni a potrestáni. Takoví jsou stále pokládáni za hrozbu a nebezpečí pro československou mládež, ať společností, jak říká Bobr, blikají jakékoliv změny vyvolávající možné naděje.

Půlku srpnové noci prochodili táborničtí vedoucí s Josefem Zikánem - Bobrem v podobných úvahách a rozhovorech. Budiž připomenuto, že tato klíčová schůzka se odbývala na jednom z žižkovských kopců jménem Židovské pece. Rozhodně nechtěla být revizí slibu, Jiřím Kafkou nedávno vloženého do návrhu na založení společenství Psohlavců. Projekt byl lákavý a táborníci se pro něj nechali získat již misí roverů z Dakoty. Posléze pak řekli jasně, že jsou rozhodnuti se na něm podílet. Avšak riziko, podle jejich mínění, nebylo malé. To provokovalo nutnost řadu důležitých okolností pojmenovat a vyjasnit si je.

Bobrovi, který v té době kouřil, a co chvíli zapalováním nové cigarety zaháněl tmu, ozářil její žhavý konec, když z ní zatáhl, vždy nakrátko obličej. Překvapivě, mu ty rychlé zážehy cigarety – projevy nepříliš skautské ctnosti – dodávaly větší přesvědčivosti. Té noci Bobr na Židovských pecích sice nerozptýlil všechny pochybnosti táborníků, ale dokázal je svými argumenty oslabit natolik, že se nad ránem loučili všichni v klukovském nadšení a dychtivosti. Obou vlastností bylo záměru, jemuž se rozhodli věnovat své nejlepší síly, věru třeba.

Tábornickému oddílu ČSAV, jak bylo vzpomenuto, se dostalo zářím 1965 podstatných organizačních změn. Vstoupil, pod přiděleným číslem „2“, do Tábornického klubu Psohlavci při městském výboru Československého svazu mládeže. Změnou zásadní, většinou členů oddílu ostře a citlivě vnímanou, byla výměna jeho dosavadních vedoucích. Po dohodě s Josefem Zikánem - Bobrem a rovery Dakoty se do čela oddílu, po týmu předchozích zakladatelských vůdců, postavili Ivan Dobrovolský - Orko a Michal Miškovský - Bimbo.

Oba mladí muži nebyli skautskými nováčky. Vyrůstali a několik let působili v ilegálním oddíle katolického střediska Maják, vedeného, až do jeho posledního zatčení v roce 1959, Vladimírem Kolářem - Akelou. Rovněž v Dakotě nabrali další skautské a roverské zkušenosti. Přes všechnu jejich snahu a péči však původní Tábornický oddíl ČSAV tyto změny dlouho nepřežil. Příčin nechtěné demontáže tohoto kolektivu s bohatou a zajímavou činností bylo několik. Předně se členové oddílu těžce smiřovali s novým stylem vedení, někteří z nich s příchozími vůdci samotnými. Svou roli nepochybně hrál také fakt, že dva z původních vedoucích Tábornického oddílu začali od září 1965 ve středisku Psohlavci budovat jednotky nové. Tato okolnost, ačkoliv se zdálo, že byla chlapcům dostatečně vysvětlena a obhájena jako důležitá součást skautské služby, připomínala části z nich nedobré a nesprávné opuštění paluby a jakoby na hlavu stavěla všechna hesla a apely o věrnosti a oddanosti.

Tábornický oddíl ČSAV, jako druhá složka střediska Psohlavci, přežil pod novým vedením ještě svůj letní tábor v roce 1966. Krátce na to vytvořili jeho starší členové roverský kmen Stopa, nad nímž převzal patronát Jiří Kafka. Pravda také je, že od podzimu 1965 byl oddíl oslabován odchodem některých jeho členů, kteří se s jeho novou činností a duchem nemohli ztotožnit. Přecházeli zpravidla do dvou nových jednotek „Pětky“ a „Šestky“ utvářených dřívějšími vůdci Tábornického oddílu. Z historického pohledu se ukázaly být organizační proměny uskutečněné přechodem Tábornického oddílu ČSAV do střediska Psohlavci jednou z nemnoha strategických chyb a omylů – také ztrát – které toto sdružení na jeho cestě k roku 1968 potkaly.

Skupinu skautských a trampských přátel, soustředěných od začátku šedesátých let okolo Jiřího Kafky v osadě Třináctka, kteří se v létě 1963 rozhodli založit chlapecký Tábornický oddíl, zastihly úvodní děje střediska Psohlavci početně značně oslabenou. Příčinou toho, jak by se snad mohlo soudit, nebylo vnitřní pnutí vyvolané chystanými změnami, jimiž měl oddíl projít. Z nedávného šestičlenného a na výchovném díle dobře spolupracujícího kolektivu, zbyli, po probírce života v jejich řadách, pro perspektivní práci ve středisku Psohlavci jen tři muži. Jiří Kafka (Petr Vlk, Kazatel - brdský psanec a budoucí Owígo), autor těchto vzpomínek a Petr Mikeš - Stožár. Ten se rozhodl, že po začlenění Tábornického oddílu do střediska Psohlavci v něm setrvá jako spolupracovník jeho nového vedení. Další, Jan Gabriel - Bredy (nebo také Jeňa), výborný kytarista, zpěvák a sportovec, nastupoval na roční vojenskou službu. Pracovní povinnosti zkřížily skautskou stezku zase Janu Kryštofovi - Korýšovi. Vladimír Landa - Mýval, nejmladší z někdejší sestavy Třináctky, v Tábornickém oddíle ČSAV rádce družiny Rysu a spolutvůrce jeho programu a prostředí, odcházel na studia.

Zikánova „Jednička“ – první oddíl Psohlavců – započala od září 1965 svou novou historickou etapu. Zahájila ji velkým náborem nových členů z žižkovských a vinohradských základních škol. Bylo to nezbytné neboť největší část předprázdninové členské základny „Jedničky“ si totiž, po vzájemné domluvě, rozebrali pro své oddíly roveři Dakoty. Bobr se tak, z vlastní vůle a přesvědčení, ocitl v podobném postavení, na jaké přistoupili i dva nedávní vůdcové Táborníků ČSAV, Jiří Kafka a Jiří Zachariáš - Pedro. Začínal, stejně jako oni, budovat v právě založeném středisku Psohlavci úplně nový oddíl.

Určité množství chlapců z bývalé Bobrovy Jedničky odešlo k Ivanovi Makáskovi - Hiawthovi do třetího oddílu Psohlavců. Vytvořili s ním slavný a v mnoha ohledech inspirující Neskenon - Velký mír. Další skupina členů Jedničky početně posílila „Dvojku“, – nedávný Tábornický oddíl ČSAV – jemuž byli, jak jsme již řekli, do vedení instalováni dakoťané Ivan Dobrovolský a Michal Miškovský. Čtvrtý oddíl zakládaného střediska se ustavil z původních vlčat Jedničky. Vedl jej Míla Kramář, výtečný skautský praktik, nositel nejstarších tradic hnutí, pamětník jeho úspěchů a slávy, také však svědek jeho ponížení a pronásledování. Pátý oddíl Psohlavců – Pětku, který měl začátkem října 1965 jen jednoho člena, a nepříliš valnou nadějí na získání dalších, se rozhodl založit a vést muž sepisující tyto dávné události. Před pár týdny, v září 1965, předal na zahajovací výpravě k Zelenému jezeru u Karlštejna v Českém krasu novým vůdcům společné dílo – Tábornický oddíl ČSAV – jež se svým přítelem Jiřím Kafkou po tři roky pečlivě spravovali.

Oddílu vznikajícímu pod vedením Jiřího Kafky bylo ve středisku určeno číslo šest. Svou koncepcí a pojetím se „Šestka“ vracela k Jiřího staré lásce – vodnímu skautingu. Chtěla být vodáckým oddílem. Navazovala na tradice skautských skupin v nichž Jiří vyrůstal (20. vodní oddíl Junáka), s nimiž spolupracoval (tajný 38. vodní oddíl), a které v předchozí době vedl (vodácký turistický oddíl mládeže při tělovýchovné jednotě Spoje Žižkov).

Těchto šest vyjmenovaných oddílů se stalo zakladatelskými celky Tábornického klubu Psohlavci městského výboru ČSM, jemuž starou skautskou terminologií říkali jeho členové důsledně Středisko. Vedoucí jednotlivých oddílů a jejich zástupci (i ti dříve či později v oddílech vyrostou nebo do nich přijdou) tvořili pak rozhodující a metodický orgán nazývaný střediskovou radu.

Pozoruhodná a ne právě běžná byla na počátcích historie Psohlavců skutečnost, že každý ze zakladatelských oddílů získal poměrně rychle svou klubovnu. Jednička, i když přišla o většinu původních členů, mohla nové zájemce o tábornictví uvítat ve své romantické klubovně v Nitranské ulici nedaleko Jiřího náměstí na Vinohradech. Druhý oddíl (Táborníci ČSAV) užívali spolu s vodáky Šestky Jiřího Kafky klubovnu v domě u Červeného orla na Malé Straně. V tomto ohledu ukázali bývalí patroni oddílu, odboráři Akademie věd, opět svou vlídnou tvář a vstřícnost. Poskytli oběma oddílům klubovnu až do konce roku 1966 i přesto, že už nebyly v jejich organizační péči. Trojka – Neskenon Ivana Makáska si brzy po svém založení nalezla sklepní místnosti v blízkém sousedství Jedničky a proměnila je společným úsilím v jedinečné klubovny, v nichž se scházel nejen oddíl, ale nalezl zde také své zázemí roverský kmen Dakota. Vlčatům Miloše Kramáře - Akely, soustředěným ve čtvrtém oddíle, sloužil za klubovnou zrušený mlékárenský obchod ve Slezské ulici, rovněž na dohled od sídla Bobrovy Jedničky. Pětka se od podzimu pětašedesátého roku, do jara v roce následujícím, scházela v suterénní místnosti vinohradského domu v Krkonošské ulici číslo 13. Klubovně se pro její tvar říkalo „Vagon“. Stejně jako u všech ostatních psohlaveckých oddílů byla i klubovna chlapců z Pětky dílem jejích rukou, peněz, píle a nadšení. Ostatně zásada hledat pomoc v technických a finančních záležitostech u sebe samých, svých příznivců či rodičů členů oddílů, spoléhat na vlastní síly, být soběstačnými, patřila k nepsaným avšak přirozeným pravidlům střediska Psohlavci, stejně jako respektování skautských výchovných metod rozvíjejících samostatnost, manuelní zručnost či hrdost na společně vykonanou práci.

Koncem února roku 1966 nalezl vedoucí Pětky u vltavské zátoky Libeňského ostrova, na pokraji rozlehlé zahrádkářské kolonie, starou dřevěnou jednopatrovou budovu – chatu. Jevila se být opuštěnou a byla velmi zchátralá. Na čelné zdi, největší z několika jejich místností, se objeviteli zjevil už sotva čitelný nápis: „Veď pevně svůj člun!“. Příkazové heslo znalci neznělo jen povědomě. Uvozovalo k tomu, že chata mohla před mnoha lety mít něco společného se skauty. Kdo jiný by ostatně slovy samotného zakladatele skautského hnutí ozdobil interiér svého příbytku? Ano, jak v té době potvrdili pamětníci, zmíněnou chatu měla koncem třicátých let za svou klubovnu slavná vodní Pětka Jaroslava Nováka - Braťky. Říkalo se ji, pro její čistou azimutovou polohu, Severní přístav.

Po druhé světové válce se do Severního přístavu vodní Pětka už nevrátila. Obsadil jej 168. dívčí skautský oddíl, který se v něm dočkal nedobrého konce Junáka v roce 1949. Od té doby patřila klubovna, jak bylo v případě zabaveného skautského majetku obvyklé, závodní organizaci Československého svazu mládeže libeňského podniku České loděnice.

Severní přístav měl všechny náležitosti, patřící ke skautským aktivitám. Skýtal však mnohem víc. Svým neobyčejně příznivým prostředím mohl činnosti oddílu zpestřit, obohatit a rozšířit. Ležel v romantické a trochu tajemné části Prahy. Vltavská zátoka nabízela různé druhy sportovního vyžití a zábav, stejně jako hřiště patřící k chatě. Důležité bylo také hluboké propojení oné části Libeňského ostrova – katastrálně nazývaného Stará plavba – s historií pražského skautingu. Na písčitém starými topoly a vrbami porostlém břehu říční zátoky, nedaleko Severního přístavu, provozoval své Školy v přírodě počátkem dvacátého století řídící učitel, spisovatel, budoucí významný skautský vůdce a činovník Eduard Storch - Sachem. Pár metrů dál stála, jako pomník slávy československého skautingu, srubová klubovna dávného oldskautského klubu Vatra, přenesená sem v roce 1931 z pražské Stromovky, kde byla jedním z mnoha exponátů Táborů slovanských skautů, dokladující vynalézavost a zručnost skautů a skautek. Před srubem se tyčil mohutný stříbrný smrk zasazený v roce 1931 samotným A. B. Svojsíkem. U loděnice vodní Třináctky, kterou nechal v druhé polovině třicátých let na své náklady postavit její vůdce Radomír Kadlec – Radko (Erad), bývaly dojezdy prvních ročníků skautských vodáckých závodů Přes tři jezy. Na Staré plavbě byly ovšem ještě jiné skautské klubovny. Činnost v nich provozovaly soudobé organizace jako Svazarm, tělovýchovné jednoty nebo Městská stanice mladých turistů.

Chlapcům z psohlavecké Pětky se klubovna a její okolí velmi zalíbily. A to tak, že o Severní přístav usilovali vpravdě s buldočí vytrvalostí. Po jisté době administrativních jednání jej Pětka skutečně získala do své správy. Byla to historicky první „restituce“ skautského majetku, uskutečněná celé dva roky před slavnou obnovou skautské organizace v Československu. Mezi vedoucími Psohlavců způsobilo znovuzískání původní skautské klubovny velkou radost.

Severní přístav byl vlastními prostředky a silami tehdejších členů pátého oddílu Psohlavců přebudován a zušlechtěn. Vydatně jim v tom pomáhali Petr Mikeš - Stožár a Michal Miškovský - Bimbo z Dakoty. Také ovšem právě dostudovaný stavař Fredy Schubert a jeho kapitán z 38. vodního oddílu Karel Vinecký - Windy. Celková přestavba přístavu nebyla totiž vůbec jednoduchá, a vyžadovala množství odborných posudků a konzultací.

Nová klubovna Pětky se posléze stala „Nejlepší klubovnou na světě“. Takovou se ji Pětkaři naučili vnímat a později, po jejím smutném konci, pietně nazývat. Vzpomínaných možnosti, nabízených Severním přístavem, hojně užíval nejen pátý oddíl Psohlavců, ale i ostatní jednotky střediska, stejně jako několik dalších podobně myšlenkově vyladěných skupin přátel. Po letech, na pravidelných volejbalových utkáních, sblížil přístav ve starý kamarádský celek také obě části osady Třináctka – trampskou a skautskou.

Obnova Junáka v roce 1968 přivedla do Severního přístavu 21. oddíl vodních skautů střediska Šipka. Střecha klubovny Pětky jim nějakou dobu sloužila k ukládání jejich lodí a blízká hladina Vltavy k vodáckému výcviku. Populární soutěž v uzlování „Sedm spiningů“, zaštítěná prvním vůdcem skautských lesních škol F. A. Elstnerem a vyhlášená redakcí časopisu Junák, se konala na hřišti a v prostorách klubovny Pětky.

Život této klubovny, jak jsme naznačili, nebyl dlouhý. Trval pouhých pět let. V únoru roku 1970 zcela vyhořela. Vinou nepozornosti, nedbalosti možná zlé vůle. V paměti a vzpomínkách prvních generací psohlavecké Pětky však Severní přístav zůstal pevně ukotven. Prostředí této klubovny především pak nesnadná, ale radostná práce na ni, byly důležitým vkladem do dalšího života oddílu.

Psohlavecké oddíly se poměrně brzy vyrovnaly s počátečním nedostatkem nových členů, kteří, zejména v případě vzpomínaného pátého oddílu představovali vážný problém. Nedlouho po zahájení činnosti střediska mělo jeho šest oddílů téměř 300 členů. Všechny oddíly uplatňovaly ve své činnosti hvězdnou metodu skautingu, družinový systém. Výchova a výcvik v oddílech byl opřen o Psohlaveckou stezku vypracovanou podle vzoru skautských stupňů zdatnosti. Pro potřeby oddílů Stezku vytiskl Michal Miškovský - Bimbo, jehož dobrá, ochotná a velmi šikovná duše prostupovala celým střediskem. V jeho péči vycházel také jednou v měsíci střediskový zpravodaj Kruh.

Nejdůležitější událostí po založení Tábornického klubu Psohlavci bylo schválení jeho stanov a organizačního řádu příslušnými funkcionáři městského výboru Československého svazu mládeže. Na vypracování těchto základních dokumentů střediska měl největší podíl Josef Zikán - Bobr, ale úspěšně mu sekundovali Jiří Kafka s Ivanem Makáskem. Ještě dnes, více než pětačtyřicet let poté, co byly tyto dokumenty vytvořeny a rozhodnutím městského výboru ČSM odsouhlaseny a podepsány, se dá žasnout nad tím, že jejich předkladatelé nebyli ze svazácké budovy na Senovážném náměstí odvedeni v železech a předáni odboru StB poručíka Kvítka. Ratifikace dokumentů vypovídala o tehdejším stavu ve společnosti. Pouhých pět roků před touto událostí byl na šest let odsouzen za ilegální skauting vzpomínaný Vladimír Kolář a jeho druzi. Řád a stanovy psohlaveckého střediska přitom o ničem jiném než o skautingu – jinými slovy – nehovořily. Však se také Antonín Himl, tehdejší předseda městského výboru Svazu mládeže, když si přečetl znění psohlaveckého slibu a spatřil vedle jeho textu vyobrazen slibový odznak, jimž byl střed české skautské lilie, ironicky zeptal, klepaje ukazováčkem na složku stanov: „neschází tam ještě doložka Tak mi pomáhej Bůh?“

Podobnost slibu Psohlavců se skautským slibem nebyla totiž vůbec náhodná: „Slibuji na svou čest, jako dovedu nejlépe. Zůstat věrným členem svého oddílu a pracovat pro jeho rozvoj. Plnit povinnosti vlastní a zachovávat Třináctero Psohlavců. Duší i tělem být hotov pomáhat bližnímu.“

Josef Zikán- Bobr, odcházeje s podepsanými stanovami a řádem Psohlavců chodbou svazáckého výboru pronesl toho dne památnou větu. Nepochybně si ji vypůjčil od některého z klasiků. Byla však v té chvíli případná a trefná: „Růže nebude vonět jinak, dáme-li ji jiné jméno.“

(pokračování příště)

574× 24. říjen 2013 v 17:24