Události roku 1949

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (V. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Události roku 1949

Na slučovací konferenci Svazu české a Svazu slovenské mládeže, konané 23.–24. dubna 1949, došlo nejen ke vzniku Československého svazu mládeže, ale i ke schválení programové činnosti, zásad a symbolů dětské komunistické organizace. Pionýrská organizace ČSM i její nástupkyně, ustavená po sovětské okupaci ČSSR, Pionýrská organizace SSM (Socialistický svaz mládeže) souhlasně uváděly 24. duben 1949 jako datum svého vzniku. 

V době konání slučovací konference pracovalo v celé republice kolem padesátky pionýrských skupin (např. v Praze jich bylo 44) s necelými 3000 pionýry. Zatímco v místních oddílech Junáka (klasických skautských jednotkách) se na rok 1949 registrovalo – po všech otřesech, které skautingu přinesl únorový převrat a navzdory masivní propagaci provázející nastupující pionýrské hnutí – ještě 39 000 členů s více než 9000 činovníků. Přestože bylo od února 1948 mnohokrát prokázáno, že téměř nic, krom metody nenávisti, nemá nové komunistické vedení Junáka pořádně promyšleno – což vyvolávalo u optimistů určité naděje – závěry slučovací konference ČSM hovořily jasně. Z nich se stalo zřejmým, že se zachováním Junáka, a to v žádné podobě, nový režim nepočítá. Je jen otázkou času a taktiky, kdy dojde ke konečné likvidaci.

Pokusné školní Pionýrské oddíly Junáka vyvíjely činnost již pár měsíců před řečenou konferencí. Jednomu z pražských pionýrských oddílů, v němž na jaře 1949 proběhla první forma slavnostního slibu zakončena dekorováním rudými šátky, byl vedoucím Josef Zikán, ještě donedávna užívající skautskou přezdívku Bobr. Pár let mu potrvá, než se, pod vlivem jugoslávských, polských a maďarských událostí rozejde se stalinistickým komunismem. 

V té době měli členové protikomunistické skupiny nazývající se Obrana republiky za sebou již rok vězení. Odsouzeni byli v červnu 1948 na mnoho let. Toto společenství, jak víme, tvořila národně socialistická mládež, byli v něm též hojně zastoupeni vůdcové a roveři 20. vodního oddílu z Prahy. Svými postoji, názory i skautskými dovednostmi zanechali celoživotní poselství v sotva třináctiletém Jiřím Kafkovi, jehož si o mnoho let později budeme připomínat přezdívkou Owígo. Když Josef Zikán - Bobr, uvazoval svým prvním pionýrům na krk rudé šátky, Jiří Kafka hledal a sháněl, vlčáckému věku sotva odrostlé mladičké skauty z rozpuštěných a likvidovaných oddílů do jednoho vytrvale a umíněně budovaného přístavu. Oběma bude po čase, co byl ke každému z nich jinak složitý a nebezpečný, dopřáno sejít se na jedné stezce a ujít po ni spolu notný kus. 

Pražská Šestačtyřicítka Mirka Danyho Perglera hledala a našla v tu dobu útočiště v nuselském Sokole, neboť přišla zradou jednoho ze svých činovníků o možnost ještě nějaký čas působit v Junáku, i když organizačně a ideově již silně okleštěném. Přibližně ve stejné době objevuje a zakládá Šestačtyřicítka v brdských lesích pozdější slavné tábořiště B.C. - Bíkej, které svým geniem loci pospojuje v historických dobách tajného skautingu mnoho oddílů a skupin.

34. středisko Ostříž, často se promítající do našeho vyprávění, je na rok 1949 zatím registrováno v Junáku. Oldřich Rottenborn - Hobby, vedoucí střediska se svými mladými spolupracovníky a spolupracovnicemi, hledá spojení s dalšími i mimopražskými oddíly. Legálně ještě pracujícími nebo těmi, co jsou již v utajení či ukryté v jiných organizacích. Ostříži se již dostávají do hledáčku Státní bezpečnosti, které se mezi ně podařilo, jak uvidíme, nasadit své informátory. Do února 1948 početně velmi silné pražské katolické středisko Maják, pokračuje v tomto čase již ilegálně ve skautské práci s oddílem vedeným bratrem Jaroslavem Miškovským - Rikim a později Vladimírem Kolářem - Akelou. Karel Vinecký - Windy nedlouho před uváděnou dobou vytáhl na ústředí Junáka ze seznamu vodních oddílu registrační kartu Osmatřicítky a právě uvažuje jakou ji dát novou ilegální formu. Plzeňský oddíl nazývaný Bílá střela, který vlivem několika jeho činovníků bude mít o pár let později pro pražský tajný skauting řadu neblahých důsledků, užíval v roce 1949, přes narůstající potíže s tím spojené, ještě působení v Junáku.

V první polovině roku 1949, v noci z 16. na 17. května, došlo k události poznamenávající na dlouho životy (také životy beroucí) velké řady osob. Akce zasáhla do osudů mnoha pražských skautských vůdců, roverů a starších skautek, činovníků i činovnic. Její obsah, průběh, zejména však účast významných skautských osobností v ní se stal na několik dalších let inspirací a modelem činnosti některým vůdcům tajného skautingu, kteří do květnového protikomunistického vystoupení v roce 1949 nebyli přímo zapojeni. Rozhodně pak ukázala tato akce na místo, kde se chtějí nacházet skauti a skautky hodlající naplnit svůj slib a cítící odpovědnost za demokratické hodnoty své vlasti odpírané jí totalitním režimem.

Dejme v této věci hlas nad jiné povolanému, profesoru Václavu Černému. Ten na zmíněnou akci vzpomíná ve svých Pamětech IV, vydaných v roce 1976 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher Corporation (manželé Škvořečtí, Kanada): „… Případ JUDr. Jaroslava Borkovce a jeho skupiny: byl to vlastní bratr policejního rady Zdeňka Borkovce, jenž byl první u mrtvoly Jana Masaryka na dvoře Černínu a jemuž bylo vyšetřování ihned vzato z ruky. Válku strávil v nacistickém koncentráku, ve chvíli své akce byl zase pomocným dělníkem. Tato akce byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické resistence. Udála se ve spojení s poúnorovým exilem, styk s ním obstarával Emanuel Čančík přes jedno západoevropské pražské velvyslanectví: běda, nebylo jednoho jediného případu, aby se naší demokracii bylo vyplatilo spoléhat na tyhle cizí fušery! Borkovec měl zbraně, vozidla, odhodlané lidi, měl promyšlený akční plán: zahájit v daný den teroristický nástup proti určeným místům; obsadit klíčové body, zmocnit se klíčových osob, až po místní bezpečnostní referenty směrem dolů; vyhlásit stanné právo, rozpustit Národní shromáždění, všechny Národní výbory, rozehnat Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice; zrušit prozatím svobodu shromažďovací a tiskovou; povolat národ k svobodnému vyjádření vůle volbami. Akce byla zahájena zkušebním přepadením litoměřické věznice 12. května 1949 družinou Vratislava Polesného a Josefa Charváta, vyzbrojenou střelnými zbraněmi, ekrazitem, pancéřovými pěstmi, nájezdnými minami; skončila oběťmi, nikoliv však dobytím věznice. V procesu šest rozsudků smrti (Borkovec, Čančík, Polesný, Charvát, Vrat. Janda, Květ. Prokeš), deset doživotí, nespočet rozsudků až do pětadvaceti let žaláře. Na zasedání vlády byl ministr vnitra po zprávě o prozrazení konspirace zahrnut ovacemi ministrů, tak si všichni oddychli!…“.

Dodnes není zcela vyjasněno (i když určité indicie jsou zřejmé) jakým způsobem se tento pokus, vysoce hodnocený nejen profesorem Václavem Černým, o protikomunistický převrat podařilo Státní bezpečnosti rozkrýt a zachytit. Rozhodující je, že v noci na 17. květen 1949 (v některých historických materiálech bývá tento čas označován jako „Noc plná skautů“) byly na několika místech v Praze, zejména kolem významných vojenských objektů v Dejvicích, pozatýkány na dvě stovky skautů a skautek. Ti přicházeli anebo již čekali v určených objektech (převážně skautských klubovnách) na rozkaz k nástupu do akce. Skautská přítomnost na plánovaném protikomunistickém vystoupení, jehož cílem byl návrat demokracie a občanských svobod, měla mít charakter spojovací, zásobovací a zdravotní. Hlavní tíha ozbrojeného boje pak ležela na armádě a policii z posádek, které byly v rukou demokratických velitelů. Mnozí skauti však byli o podstatě akce informováni detailněji a vstupovali do ní rovněž vybaveni vlastními zbraněmi.

Za skautskou rolí v Borkovcově a Čančíkově akci stála sestra Dagmar Skálová - Rakša. Byla vůdkyní dívčího oddílu v pražském středisku Šipka a manželkou předúnorového velitele Svojsíkovy oblasti a výjimečného skautského praktika dr. Karla Skály - Čila. Ten se podílel dokonce na práci štábu a velení celé operace. Dagmar Skálová požádala o zorganizování skautů Jiřího Navrátila, v té době vůdce 2. vodního oddílu. Do projektu převratu se okamžitě zapojili mladí vůdcové a skautští činovníci se staršími členy svých oddílů. Byli to zejména František Falerski - Bonny, Jiří Řehák - Traper, Pavel Holý - Katug, Ivan Kieslinger - Kyslík a další.

Zatýkání a výslechy skautů prováděli pracovníci Státní bezpečnosti tvrdým a dramatickým způsobem. Mnoho skautů do osmnácti let věku policie po výsleších propouštěla po skupinkách domů. Neopomněla přitom, hned po jejich odchodu, nechat zaznít salvě ze samopalu. Komunistická policie tímto drsným žertem, dávala zbylým skautům, ještě na výslech čekajícím, pocítit hrůzu aniž by na ně zatím zdvihla ruku (viz. Josef Škvorecký „Příběhy inženýra lidských duší“).

Jak jsme již uvedli citací z knihy profesora Václava Černého, měl pokus o protikomunistický převrat pro demokratickou opozici těžké následky v podobě šesti vykonaných trestů smrti. Ve skautské části procesu skupiny Borkovec a Čančík, konané v září roku 1949, padly rovněž, vysoké tresty. V souzeném desetičlenném společenství skautů dostala Dagmar Skálová trest doživotí, Jiří Navrátil dvacet let. Ostatní od deseti let až ke dvěma rokům vězení. Přes tyto tresty lze hovořit o výsledku vyšetřování Státní bezpečností a následném soudním přelíčení jako o úspěchu pro skauty, vzhledem k jejich velmi početné účasti na akci. Dagmar Skálové se podařilo – po tajné dohodě mezi zatčenými a tvrzením do výslechových protokolů – přesvědčit Státní bezpečnost a zachránit tak před odsouzením nejednoho skauta a skautku „který věděl a nepověděl“. Podle jejích výpovědí netušila většina skautů a skautek, že se ocitli v rozsáhlé protistátní akci, ale domnívali se, že jsou součástí velké skautské noční hry pražského Junáka.

Jistě, že se ve skautské obci té doby našli opatrní nositelé mělkých srdcí ( podobně jako v časech předešlých i následných) hodnotící květnové protirežimní vystoupení jako nezodpovědný hazard, zahrávající si se svobodou jeho aktérů stejně jako s budoucností stále se zmenšujícího prostoru komunizujícího Junáka. Avšak oddíly, skautská společenství i doposud osamělí jednotlivci, o nichž byla v tomto vyprávění – a dále bude – doposud řeč, které právem pokládáme za nejvýznamnější nositele odkazu skautingu v totalitní době, se s obsahem Borkovcovy a Čančíkovy akce ztotožňovali, byli na ni hrdí a nejednou v ni hledali cestu k naplnění svých skautských slibů.

Téměř všechny skauty odsouzené za tuto nezdařenou operaci (a ještě dnes nutno říci, bohužel nezdařenou) český skauting opakovaně potkává v obou svých nových nástupech. Stáli vždy v prvních řadách pracovitých služebníků skautingu, jak v záblescích naděje roku 1968, tak podobně i v čase nově nabyté svobody po listopadu 1989. Pomáhali všemi svými silami zbavovat skauting umrlčího rubáše, určeného mu jeho rudými nepřáteli. (Mimochodem, téměř ve stejné době, kdy končil v Praze, za hojné skautské přítomnosti, vzpomínaný pokus demokratické opozice, bylo v polské Varšavě pozatýkáno několik tisíc podzemních harcerů, kteří se, v součinnosti s širšími silami protikomunistického odporu, pokoušeli o vyvolání podobného povstání). 

Skautská Praha, legální či již neveřejná, na chvíli znejistěla rozsahem zatýkání a vyšetřování v souvislosti s květnovou akcí. Přesto však tato událost neochromila žádný z oddílů natolik, aby jim zabránila konat, v rámci daných možností, letní tábory.

Dva nejstarší československé skautské oddíly, Pětka vodní, vůdce Jaroslava Nováka a Foglarova Dvojka, rozpuštěné komisí akčního výboru Junáka pro kraj Praha v prosinci 1948, se chystaly na své tábory do míst od jejich sídla, hlavního města republiky, hodně vzdálených. Oba oddíly nalezly, po násilném vyakčnění z Junáka, útočiště v krycích organizacích. Dvojka se stala mládežnickou modelářskou hlídkou Československého aeroklubu. Pětka využila dávných a přátelských kontaktů svého vůdce s činovníky vodácko sportovního klubu Blesk a vytvořila na jeho půdě dorosteneckou a žákovskou sekci. Pozoruhodné na táborech v roce 1949, pořádaných oběma oddíly není ani tak to, že se konaly, nic jiného se od obou vůdců, zocelených pěti lety nelehké skautské práce ve válečné době, nedalo ostatně ani čekat. Výjimečné je místo jejich konání. Bratři Foglar a Novák vybrali shodně pro své oddíly okolí slovenské obce Pribilina v západních Tatrách. Ani to by samo o sobě nemuselo tento fakt ještě nijak ozvláštňovat. Je však prokázáno, že oba vůdcové spolu žádný kontakt v tomto ohledu neměli. A dokonce, přesto že tábory probíhaly ve stejné době a měly obdobné zásobovací zdroje, jejich účastníci se nikdy nesešli. Vypovídá to jak o těžko uvěřitelné náhodě tak i o obezřetnosti provázející v tomto čase činnost obou oddílů.

Oddíly střediska Ostříž jeli se svým vůdcem Oldřichem Rottenbornem - Hobbym tábořit na Šumavu, do Prášil. Ostříži využili možnosti, kterou už třetí rok (poprvé v roce 1947) nabízela oddílům organizace Junák. Byla to forma skautského táboření ve vystěhovaných pohraničních oblastech, spojená s brigádnickým sběrem lesních plodů a dalšími pracemi. Od roku 1947, kdy tuto akci přivedl na svět a organizoval ještě demokratický Junák, se ji zúčastnily stovky skautských oddílů z celé republiky. Akce vešla do povědomí pod názvem Skautská borůvková brigáda. Bratr Rottenborn na tento tábor vzpomíná: „… V létě roku 1949 se konaly poslední, polosvobodné skautské tábory. Byly organizovány tzv. „štáby ČSM“. Pikantní na celé organizaci bylo, že se konaly na Šumavě ve vylidněných vojenských pásmech v okolí Prášil a Schörlova dvora. Svazácký štáb měl na starost stravování a organizaci sběru borůvek. Skautské tábory byly rozloženy v okolí „štábu“. Svazáčtí „agitpropčíci“ se nám snažili změnit osvědčený skautský program po svém. Vnucovali oddílům názvy tehdejších států s tzv. „národně osvobozeneckým bojem“, jako např. Řecko, Čína, Indonésie apod. Skautské oddíly tyto názvy nepřijímaly a členové jejich oddílů na podobné návrhy nereagovali. Dokonce i družiny v oddílech se snažili svazáčtí funkcionáři překřtít. Vnucovali jim místo tradičních Vlků nebo Jelenů názvy po tzv. pokrokových osobnostech a bojovnících za komunismus (družina Olega Košového, Čapajevci atd.)…

Jednoho dne přijel z hlavního štábu ČSM z Prášil soudruh František D. a začal našim klukům vykládat, že nejdou s dobou a že je nutné názvy družin změnit. Tenkrát mu bráška Jelen z našeho 233. oddílu vyrazil dech. Prohlásil: „ale vždyť my nové názvy pro tento tábor již máme.“ Soudruh D. se spolu se štábem zaradoval. Očekával přinejmenším přejmenování oddílu na „Stachanovce“. Jelen potom vstal a s nevinným výrazem na tváří řekl napnutému štábu, že jedna družina je „družinou Čapkovců“ a další „Masarykovců“. Tak rychlý ústup štábu z našeho tábora, Haciendy, jsme nezažili…“ („Skauti za ostnatými dráty“)

Přes popisované potíže měl tento tábor pro další skautskou činnost střediska Ostříž velký význam. Seznámili se zde s mnoha skautskými oddíly, které byly rozhodnuty pokračovat ve své činnosti i přes těžkosti, překážky a nebezpečí kterým byl skauting novým režimem vystavován. Ostříži navázali přátelství s pražským oddílem vedeným bratrem Rackem - Orionem z Radlic a Pětadvacítkou z Libně, která si říkala Polárka. Oba zmíněné oddíly se od roku 1950 zapojí – jak se přesvědčíme – do ilegální činnosti Ostřížů. Také skauti z Nové Paky byli toho roku na Šumavě. Ti se setkají se s Ostříži v polovině padesátých let při skautování za dráty komunistických lágrů. 

Šestačtyřicátý oddíl bratra Danyho Perglera, přijal v březnu 1949, jak jsme již výše uvedli, poté co mu byla zradou a zbabělostí jednoho z jeho činovníků znemožněna registrace v Junáku, pro své společenství nový název – Svobodná Šestačtyřicítka. Svobodná proto, jak vzpomíná vůdce oddílu, že se stali plně odkázáni sami na sebe a mohli rozvíjet činnost v souladu se zásadami a ideály skautingu. Oddíl získal organizační základnu v Sokole Nusle, kde se stal součástí jeho tábornického odboru. Šestačtyřicítce se od Sokola dostalo velké klubovny po rozpuštěné DTJ (Dělnická tělocvičná jednota) a rozsáhlého hřiště. Funkcionáři Sokola Nusle byli o původu svého nového tábornického oddílu dobře informováni. Cenili si skautingu do té míry, že Danymu Perglerovi jeden z nich, když bylo jednání o přechodu Šestačtyřicítky ukončeno řekl: „když potkám skauta, tak před ním smeknu“. 

Šestačtyřicítka konala svůj letní tábor roku 1949 již jako tajný skautský oddíl, mimo stávající organizaci Junák. Tábořila v Rudě nad Moravou, v hlubokých lesích ve srubu Ida patřící lesní správě. 

V Anglii zatím, v době letních prázdnin, se mladý český exulant, skautský vůdce z Ivančic, Ervín Lobpreis - Lobin (Ilek, Hakim), potom co využil grantu U. S. Navy dostudovat medicínu, chystal nastoupit do slavného skautského kursu v Gillwelu. Totéž učinil i mladý kněz a skaut Radko Kadlec, zakladatel a spoluvůdce slavné pražské vodní Třináctky, který v Anglii dlel rovněž, když se nevrátil do vlasti po komunistickém převratu v únoru 1948. Oba se stanou skautskými vůdci v zemích jejich působení. U Radko Kadlece to byla exotická Grenada, kam jej zanesla povinnost a radost víry. Ervín Lobpreis - Lobin jeden z autorů předúnorového Skautského manifestu ivančických roverů, pracoval jako vojenský lékař na lodích amerického námořnictva. Skautsky pak působil v Kalifornii. Oba se významně zasloužili o československý exilový skauting a o udržení jeho kontaktů s tajným skautingem ve staré vlasti.

Zatímco doma probíhaly ještě legální skautské tábory, více či méně ovlivňované a kontrolované aparátem Československého svazu mládeže, v bavorských Alpách, u jezera Walchensee, se uskutečnil od 3. srpna do 25. září 1949 první tábor čs. exilových skautů. Ve třech táborových turnusech se jej zúčastnilo kolem 200 skautů a 16 skautek.

Brzy po prázdninách 1949 začal dr. Velen Fanderlik, sídlící v Londýně u Lady Olave Baden-Powell, vydávat se svými spolupracovníky časopis exilových skautů a skautek s názvem STOPA.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1234× 23. březen 2013 v 0:00