Až do konce…

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (VI. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Až do konce…

Závěr roku 1949 byl z hlediska další existence ještě stále legálních oddílů v organizaci Junák - ČSM zvláštní a pozoruhodný. Zatímco někteří vůdcové dostávali ze sekretariátů Československého svazu mládeže poštou nebo osobně pokyny k likvidaci oddílů, předání majetku a kluboven, jiným bylo naopak umožněno se na rok 1950 ještě v Junáku registrovat.

Tento organizační zmatek byl nepochybně jen zdánlivý. Šlo o promyšlenou strategii nabývající své podoby po budapešťské schůzce zástupců tzv. pokrokových dětských a mládežnických organizací v srpnu 1948, především však po slučovací konferenci svazů mládeže na jaře následujícího roku. Kádrové rozdělení vůdců ve skautské organizaci, k němuž, podle sazebníku nových držitelů moci, došlo po únorovém komunistickém převratu, rozhodně nebylo nahodilé. Vůdce s označením zpátečník, reakční živel či pravicově orientovaný bylo nutné z Junáka dostat nejpozději do konce roku 1948. Vůdcům, podle úsudku funkcionářů akčních výborů, méně nebezpečným, kteří se navíc nezapletli s první kategorií, povolili tajemníci Svazu mládeže zaregistrovat své oddíly ještě na rok 1949. Nezanedbatelnému zbytku pak byla umožněna legální avšak v mnoha ohledech pečlivě kontrolovaná činnost až do závěru prázdnin 1950. Šlo o úkaz známý nejen z Prahy, ale i z jiných míst republiky. Likvidace mnohatisícové organizace Junák tak probíhala ve vlnách, aniž by příliš upoutávala pozornost veřejnosti.

Příkaz k ukončení činnosti do konce listopadu 1949 dostal například 13. oddíl vedený Vladimírem Stárkou - Wabim, autorem povídky Pavel hledá kamaráda otiskované na pokračovaní v předúnorovém časopisu Junák. Jeho Třináctka tábořila v létě vzpomínaného roku ještě jako skautský oddíl na slovenské říčce Belé nedaleko Pribiliny. Své letní tábory tam konaly, jak již víme, také dva nejstarší československé skautské oddíly. Druhý a pátý vodní oddíl z Prahy. Oba celky ovšem, na rozdíl od Stárkovy Třináctky, byly v té době již půl roku z Junáka „vyakčněny“.

V období, co se Třináctka z příkazu ČSM likvidovala, vyjednává Jaroslav Foglar pro svůj oddíl záštitu v radlické sokolské jednotě. Tamtéž, tedy v pražské čtvrti Radlice, přibližně v té samé chvíli je zdejším výborem Svazu mládeže přijata registrace na rok 1950 místnímu 56. oddílu Junáka. Když si jde Jaroslav Foglar prohlédnout Sokolem Radlice nabízenou klubovnu pro svůj oddíl je svědkem překvapivého výjevu. Veřejný táborový oheň koná na radlické louce 56. oddíl vedený bratrem Emanuelem Rackem - Orionem. Foglar zde vidí nejen hojnou účast civilních osob, nepochybně rodičů členů oddílu a jeho přátel, ale rovněž mnoho chlapců a dívek ve skautských krojích. Po dlouhé době zde slyší slova skautského slibu, který mnozí skauti na rozvinutou československou vlajku skládají. Když je o čtyři roky později vůdce radlického skautského oddílu zatčen a uvězněn podle paragrafu sdružování proti republice, nemůže Státní bezpečnost do této kauzy okolnost působení Foglarova oddílu v Radlicích jakkoliv zakomponovat. Tak byla – a to nejen v případě radlického vůdce Emanuela Racka - Oriona aktivní skautská protikomunistická opozice vědomě a zásadně oddělena od činnosti těch oddílů, jejichž vedení se rozhodlo využít prostoru legálních společenských organizací k výchovnému působení na mládež.

Po táboře 1949, na Šumavě, bylo nuceno ukončit činnost také 34. středisko Ostříž. Vzhledem k tomu, že oddíly střediska měly v té době početnou členskou základnu, dobré vedení i pestré skautské aktivity, rozhodla se středisková rada Ostříže udržet oddíly v legální práci co nejdéle. Využili k tomu (podobně jako některé další jednotky postižené nařízeným rozpuštěním) vzpomínané skutečnosti, že některým junáckým složkám se dostalo možnosti registrovat se jako místní oddíly Junáka ještě pro rok 1950. S několika takovými oddíly se vedení 34. střediska Ostříž seznámilo na letní borůvkové brigádě o prázdninách 1949. Jedním z nich byl právě vzpomínaný 56. radlický oddíl. Z Pankráce, kde středisko Ostříž sídlilo a odkud mělo i velkou část členské základny, dojížděli tedy jeho členové po nějaký čas skautovat do Radlic. Nejdéle, až do léta 1950, vydrželo legálně pracovat skautské středisko v Malešicích, sídlící na jižním okraji Prahy. I odtud se dostalo Ostřížům, ale i rozpuštěnému 56. oddílu z Radlic, pozvání k zakončení legálních skautských aktivit, o jejichž blížícím se závěru už nikdo nepochyboval.

U příležitosti mezinárodního dne skautů odvysílaly 24. dubna 1950 rozhlasové stanice BBC a Hlas Ameriky do vlasti poselství starosty československého Junáka dr. Velena Fanderlika:

„Bratři a sestry!
Dnes je mezinárodní den skautů. Hoši a děvčata – skauti a skautky na celém světě si dnes uvědomují, že jsou členy světového skautského bratrství. Vzpomínají na krásné chvíle strávené na jamboree v Paříži v roce 1947 a věří, že skautské ideály spojí svět. Věří, že se musíme vzájemně poznávat, hledat to, co nás pojí a že musíme mít dobrou vůli překlenout vzájemná nedorozumění.

Vy tam v Československu tomu také věříte a poznali jste nejlépe, že právě tyto zásady jsou trnem v očích těm, kdo spustili železnou oponu nad Šumavou a budují svoje plány na nejnižších pudech lidské závisti a nenávisti. Skautské zásady bratrství se jim nehodí, ale metody Baden-Powellovy jsou jim dobré pro výchovu vyvolených členů vládnoucí politické kasty. Ale mýlí se! Odstraňte nosný sloup klenutí a při prvním otřesu se zřítí. Německá mládež došla od norimberských slavností k norimberskému procesu, Moravcovo Kuratorium od zdvíhání pravic k zatínání pěstí a jak to vypadá se školními pionýrskými oddíly víte nejlépe sami.

A právě proto na vás myslíme, my, kteří jsme museli odejít za kopečky a zabloudili až za moře. Všude, kamkoliv se rozešli naši hoši skauti do cizích zemědílů, aby se tam usadili, našli novou vlast a nový domov. Nepřišli mezi cizí lidi, ale byli přivítáni bratry, s nimiž si rozuměli. Na jazyce nezáleží, jen když si srdce rozumí. Poznali jsme všichni, že skautské bratrství není pouhá fráze, ale že se naplňuje dobrými skutky a bratrskými činy denně po celém světě.

Leč dnes je také den rozjímání. A proto přemýšlejte! To vám nikdo nemůže zakázat.

Uplatňujte svoje schopnosti, které jste prokázali při zkoušce O tři orlí pera. Utahovat opasek máte denně příležitost – to je první pero. Druhé pero vás naučilo mlčet. Přemýšlejte a mlčte! Neházejte hrách na zeď a nesnažte se přesvědčovat ty, kteří se přesvědčit nechtějí nebo nesmějí. Nechť si píší do Činovníka a překrucují a staví na hlavu pravdy, nechť tvrdí to, co by sami nevěřili. Mlčte a myslete si své! A neztraťte třetí pero! Skrýt se ve svém okolí tak aby vás nikdo z tábora neviděl. Držte se spolu, neopouštějte své celky, udržujte mezi sebou přátelské prostředí, ale zůstávejte nenápadní. Cítím s vámi a věřím vám a ve vás. Věřte i vy, že tak cítí celý skautský svět. A jménem jeho i ve vašem vlastním zájmu a v zájmu skautingu vás dnes prosím: Pozorujte, kryjte se dobře, přemýšlejte a mlčte. Věřte s námi, že to všechno zase jednou postavíme a že skautské ideály přece spojí svět!“

Poselství Velena Fanderlika bylo mezi skauty ve vlasti hojně rozšiřováno. Znamenalo vzpruhu pro jejich aktivity. Mnohé opět ke skautské činnosti vrátilo. Uvážíme-li, že magnetofony nebo jiné nahrávací přístroje, běžné v osobním držení občanů Československa až teprve koncem dalšího desetiletí, lze předpokládat, že text Fanderlikova Poselství byl základním adresátům (nebo adresátovi) ve vlasti dopraven ze zahraničí či za pomocí některého zastupitelského úřadu. Ať tak či onak; svou úlohu Poselství rozhodně splnilo. Zvláště jeho závěrečná pasáž, v níž byla tajnému skautingu, pro jeho práci a zachováni se budoucnosti, ordinována činnost podobná podmínkám Třech orlích per, se jevila přesvědčivou a stala se souhlasným závazkem.

Ne vždy však byli skauti ve své činnosti doma opatrní, tak jak vyžadovala tehdejší společenskopolitická situace, před níž Fanderlikovo Poselství přímo varovalo. Průniky pracovníků komunistické policie a jejich informátorů do struktur tajných nebo ještě legálních skautských skupin nebyly v závěru čtyřicátých a začátku padesátých let ničím výjimečným. Potvrzuje to současná studie archivních materiálů Státní bezpečnosti, hlášení jejich agentů a spolupracovníků. Tato skutečnost, na jejímž konci byla ve většině případů likvidace skautských skupin a uvěznění jejich členů, nebyla vždycky důsledkem nedostatku konspiračních zkušeností či přemírou idealismu podzemních skautů a skautek. Především za ni stála obecně rozšířená víra, že život je komunistickému režimu tak jako tak již spočítán. Dlouho se neudrží, doufalo se a věřilo. Do hrobu je mu tedy třeba pomáhat i za cenu ztráty svobody, která ostatně nemůže být příliš dlouhá. Tuto naději, všemožně živenou, umocnila ještě válka v Koreji, započatá v červnu 1950. V ní se různým způsobem angažovali jak Spojené státy americké, tak i Sovětský svaz spolu s komunistickou Čínou. Horký konflikt, který zasáhne rovněž Evropu, byl vážně předpokládán opozicí v zemích sovětského bloku po celou dobu trvání (1950–53) „korejské policejní akce OSN“, jak se této válce oficielně říkalo.

Do pozornosti Státní bezpečnosti se dostali členové 34. střediska Ostříž na jaře roku 1950. 30. dubna odeslal krajskému velitelství StB obvodní velitel SNB v Praze 14., vrchní strážmistr Auersvald toto hlášení: Dne 30. dubna 1950 o 20 hodině bylo při kontrole lidové veselice v Praze 14. Krči důvěrně oznámeno členem ČSM Vackem, že určitá skupina ČSM, ti kteří byli převzati z bývalého Junáka, mají schůzku dne 1. 5. 1950 v 5.30 hod. u konečné stanice trolejbusu v Praze 14. v ulici Na Pankráci, odkud zamýšlí odjeti neznámo kam, aby se tak vyhnuli účasti na májových oslavách.

Do této skupiny jest se souhlasem a vědomím ČSM zapojen Slávek Fexa, který funkcionářům ČSM a to hlavně Vojtěchu Šindelářovi a shora jmenovanému Vackovi podává zprávy, co vše se v této skupině děje. Vackovi sdělil, že jde o 34. junáckou skupinu a že vedení této celé organizace ještě nezná, ale že ji řídí nějaká Rada starších. Skupina jest ilegální, její členové nosí červené a bílé špendlíky nebo junácké odznaky. Tato skupina staví denně hlídky v klubovně ČSM v Praze 14. Na Zelené lišce v pavilonu Sokola, aby ji nikdo nepovolaný nemohl prohlédnout. Členové skupiny mají za úkol prostudovat dějiny VKSb, aby tak mohli dobře krýt svou činnost. Rada starších skupiny se schází k poradám u Oldřicha Rottenborna v Praze 14. ulice 5. května č. 1045. Členové jsou částečně informováni o přípravách tajného junáckého sjezdu, který má být v květnu t.r. v Milovicích. Připravují dále výlet v junáckých krojích a je možné, že je to právě zítřejší výlet, jak je shora uvedeno.

Je podezření, že tato skupina koncem září 1949 vykradla klubovnu ČSM převzatou od bývalého Junáka, kdy byly odcizeny stany a různé jiné věci. O této klubovně byl nejvíce obeznámen František Hubač z Bořkovy ulice v Praze 14. Ve výročí Masarykových narozenin (7. 3. 1950) vyvěsil Hubač spolu ještě s jinými bývalými junáky ve vývěsní skřínce ČSM portréty T. G. Masaryka a Jana Masaryka. Členové skupiny při schůzkách v klubovně ČSM zpívají písně většinou rozšířené v západních státech jako např. „Americký námořník“. Tyto písně zpívají i večer na ulici.

Oldřich Rottenborn, bytem Praha 14. - Nusle, ulice 5. května 1045 je zaměstnán na Masarykově nádraží. V Junáku pracoval od roku 1945. Rottenborn vyzvídá na členech ČSM jak se dívají na režim, ptá se, zda si myslí, že vydrží a pronáší různé vtipy o našich vládních činitelích s úmyslem získat další členy ČSM pro svou ilegální skupinu. V lednu 1950 nacvičoval se souborem, v němž většina byla členy bývalého Junáka politicky závadné pásmo.

Informátoři StB Vacek a Fexa do činnosti 34. střediska Ostříž sice detailně nepronikli, ale i tak byla jejich zprávám ze strany policie, jak se ukázalo, přikládána značná důležitost. Obsah a další děj signalizovaného srazu, uskutečněného opravdu 1. května 1950, ráno v půl šesté, svazáčtí spolupracovníci StB neznali. Kdyby tomu bylo naopak jistě by Státní bezpečnost nenechala Ostříže jejich záměr uskutečnit. Šlo totiž o to, že se Ostříži se všemi svými oddíly zúčastnili prvomájového průvodu společně s malešickým střediskem. To, jak víme, mělo na rok 1950 ještě legální registraci v Junáku. Malešickým skautům a skautkám žádný místní činitel účast v průvodu nezakázal a navíc se nikdo z nich nezajímal, kolik krojovaných skautů středisko do průvodu postaví nebo dokonce kdo z nich je skaut legální či pochází-li z oddílů již likvidovaných. 

Přes celé Václavské náměstí přešlo prvního května roku 1950, za velké pozornosti, údivu, ale i znechucení svazáckých a komunistických funkcionářů, několik vyrovnaných, dobře krojovaných a ukázněných řad skautů a skautek. Bylo to důstojné rozloučení s legální činností Junáka. V pozdějších materiálech StB byla tato akce, jedna z posledních veřejných vystoupení pražských skautů označena jako provokační.

Skautská účast v prvomájovém průvodu v roce 1950, měla ještě jedno zvláštní pokračování. Zúročila se o dva roky později při velkém procesu s tzv. ilegálním ústředím Junáka – skupinou dr. Karla Průchy a spol. Tehdy byli dva hlavní představitele zmiňovaného procesu – dr. Karel Průcha a prof. František Němec – obviněni, mimo jiné, že v roce 1950 od několika mladých skautských vůdců přijali činovnický slib. Jednomu z obhájců obžalovaných se podařilo v Československé tiskové kanceláři sehnat fotografii pochodujících skautů na prvního máje 1950 po Václavském náměstí. Dokázal tak, že Junák byl v té době ještě povolenou organizací a skládané sliby nebyly tedy žádnou konspirací, jak předkládal soudu žalobce. Dosáhl toho, že tento bod obvinění byl ze žaloby stažen. 

Velmi zasvěcené a zásadní zprávy o ilegální činnosti 34. střediska Ostříž, malešických a radlických skautů, o jejich plánech a vzájemném spojení, se pracovníkům StB dostalo již několik dnů po vzpomínaném prvomájovém průvodu. Důvěrníkovi StB Fexovi z pankrácké organizace Československého svazu mládeže se do tzv. Rady starších junácké skupiny, soustředěné kolem Oldřicha Rottenborna - Hobbyho, zatím proniknout nepodařilo, jak doznává ve svém hlášení. Úspěch v tomto ohledu mohli slavit – aniž by o průnik právě do tohoto prostředí usilovali – dva mladí příslušníci StB, nepochybně bývalí skauti. Na schůzku vedoucích tajných oddílů, která se konala 10. 5. 1950 v bytě Oldřicha Rottenborna v Praze na Pankráci je pozval činovník skautů z České Lípy studující v té době na jedné z pražských vysokých škol. Českolipský oddíl poznali Ostříži, ale i radličtí skauti vedeni Emanuelem Rackem na skautské borůvkové brigádě roku 1949. 10. května 1950 se zcela náhodně potkali v Praze na Havlíčkově náměstí skaut – vysokoškolák z České Lípy a příslušník StB (průkaz č. 385/1950) se skautskou lilií v klopě civilního obleku. Nikdy před tím se prokazatelně neviděli. Skautský odznak, pozdrav se třemi vztyčenými prsty pravé ruky a oslovení „bratře“ stačily otevřít srdce a ústa českolipského skauta. Téhož večera již mladý příslušník komunistické policie seděl, spolu se svým „spolubratrem“, rovněž tajným policistou, v bytě Oldřicha Rottenborna, uprostřed skautských vůdců, kde vyslechli – po uvedení se za skauty z Jičína, působící přechodně v Praze – jaké jsou záměry skupiny pro nejbližší dobu, shledali adresy a jména zúčastněných, stejně jako jejich postoje a názory na současný režim. Je to nepochopitelné, ale lilie v klopě, znalost skautské problematiky a nepochybně odvážná čela jim získaly důvěru účastníků schůzky. Nejen v tomto případě, jak budoucnost ukáže, nebylo varování starosty Junáka Velena Fanderlika uvedené v jeho dubnovém Poselství bráno příliš vážně. 

Státní bezpečnost dostala tak nečekaně pod kontrolu skautské společenství vznikající postupně a utajeně od podzimu roku 1949. Už v úvodním hlášení se dozvěděla o chystané (stále ještě legální) skautské slavnosti v České Lípě, plánované na 20.–21. 5. 1950, podobně jako o Střediskových hrách skautů z Malešic, chystané začátkem června. Zpráva ze schůzky dále sdělovala, že vedení „ilegální skautské organizace“ připravuje pro své členy v oddílech pravidelné vydávání časopisu, i to, že někteří z vůdců počítají, až dojde k definitivnímu zrušení Junáka, s odchodem do sokolských tábornických odborů. Hlášení příslušníka policie bylo zakončeno popisem vybavení a výzdoby bytu Oldřicha Rottenborna, včetně zdůraznění toho, že na jedné z jeho stěn se nalézal obraz presidenta Beneše opatřený černou stuhou, jinde zase velká podobizna A. B. Svojsíka.

Vnucená agonie organizaci Junák spěla pomalu k závěru. Některým oddílům – nebylo jich mnoho – na něž ještě nedolehla ruka svazáckých a stranických tajemníků, se v létě roku 1950 podařilo uspořádat samostatný tábor. Jiné jednotky, pracující až do posledních chvil, využily k letnímu táboření ústředím Junáka v ČSM opět nabízené možnosti Šumavské borůvkové brigády. Dostávaly se zde pod tlak a manipulaci funkcionářů svazu mládeže a prvních vedoucích pionýrů převážně mladých stalinistických fanatiků. Jsou známy také případy, že několika oddílům bylo umožněno v létě 1950 tábořit pod záštitou Ozdravné prázdninové péče pro mládež, pokud se do služeb této akce dali vedoucí a starší skauti oddílů jako instruktoři.

Plzeňský oddíl Bílá střela, jehož stezka se již brzy (a dramaticky) protne s tajným pražským skautingem, vzpomíná na ukončení své legální činnosti v Junáku. Soudím, že vzpomínky, které jsme si vypůjčili z Velké kroniky Bílé střely jsou podobné zkušenostem, které v různých místech naší vlasti prožíval každý skautský oddíl, který vydržel až do konce:

„…Čtrnáct dnů po oslavě pětiletí oddílu jsme našli klubovnu hlídanou, nevpustili nás dovnitř. Věděli jsme, že přišel den, kterého jsme se přes dva roky obávali.

1. července 1950, odpoledne v 17.00 za pekelné bouřky a lijáku svolali činovníky oddílů a řekli nám, že Junák byl zrušen, jeho majetek se zabavuje, že se nám zakazuje jakékoliv další sdružování – prásk, blesk sjel do komína papírny. Vítr rozrazil okno a proud deště stekl do klubovny Sedmadvacítky. Že nesmíme nosit lilky. Junácká symbolika je stejně blbost řekl nám soudruh Kubát. Taky nesmíme prý zpívat junácké písničky…

Tak jsme zakončili svou legální činnost.

Nejlepší z Plzně. Tři silné družiny, dobří hoši, pěkná klubovna – všechno zbytečné…“

28. října 1950 se v klánovickém lese sešly zástupci skautských oddílů, ale i celé jednotky, k táborovému ohni, jehož účelem bylo poradit se o další strategii skautingu v podmínkách dosud trvajícího komunistického režimu. Setkání iniciovalo 34. středisko Ostříž. 

Kdosi z účastníků tohoto poradního ohně vepsal jeho výsledek do kratičké básně:
„Ta slova pevná – věrnosti a síly tam dole v lese v zemi jsme zasadili.
By plála skryta – plamenem zašlých časů a vznítila se zas k novému jasu.
Až vzroste nový den (JEDNOMYSLNĚ!).

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

608× 23. březen 2013 v 0:00