Totalita vylučuje skauting, skauting vylučuje totalitu

Věřím tomu, že si všechny české skautské organizace nenechají ujít příležitost vzpomenout 135. výročí narození zakladatele našeho skautingu Antonína Benjamina Svojsíka. Zaslouží si to!

 Narodil se 5. září 1876 a tento svět opustil ve dvaašedesáti letech 17. září 1938. Československo a Evropa – ostatně stejně jako velká část světa – stály tehdy, když čeští skauti doprovázeli ve smutečním průvodu rakev svého Náčelníka, na prahu tragických událostí, které byly příčinou požáru druhé světové války.

A. B. Svojsík se počátkem srpna 1938 vrátil ze studijního zájezdu pedagogických pracovníků po bolševickém Sovětském svazu. Přivezl si odtud streptokokovou nákazu končící jeho smrtí, přes veškerou lékařskou péči, které se náčelníkovi dostalo. Tato fakta jsou ve skautské obci dostatečně známá. Co však, myslím si, by mělo, právě u příležitosti vzpomínaného výročí, být zohledněno jsou Svojsíkovy věty, slova a vzkazy, pronesené na nemocničním lůžku krátce před jeho odchodem na věčnost.

Všechny dostupné vzpomínky účastníků posledních chvil náčelníka Svojsíka uvádějí víceméně shodně několik jeho závěrečných slov vyřčených ve vysokých horečkách (jak je historickými materiály zdůrazněno) s nimiž odcházel ze života a loučil se se svým dílem.

„Uvidíte, že takový život v lesích zaujme každého…“ „Já jsem zvyklý pracovat, ne koukat…“ „Mládež nechte, ta ať hlavně pracuje…“ „S Bohem…“ „Každý konej dnes svoji povinnost…“ To je většina oficiálně známých Svojsíkových předsmrtných slov. Zejména z poslední věty „Každý konej dnes svou povinnost…“ se pro dobu po smutné události bezprostředně následující, měl stát závazek a Náčelníkovo poselství do lepších časů. Doba mířící k mnichovské zradě a ústící do pětileté nacistické okupace byla bolestně tragická pro národ i české skauty a skautky v něm.

Kam se, ale ze vzpomínek svědků konce Svojsíkova života poděla jeho slova zjevně bilancující návštěvu Stalinova Sovětského svazu, která jsme si vypůjčili jako titulek tohoto článku? A byla věta o vylučování skautingu totalitou a chování skautingu k totalitě Svojsíkem vůbec vyslovena?

Poprvé byl český skauting konfrontován s takto formulovanou Svojsíkovou zkušenosti s totalitními režimy a jejich mládežnickými organizacemi až v roce 1971. Tehdy v den jeho úmrtí, rok po ostudné integraci skautské organizace s komunistickým Pionýrem, byla hrobka náčelníka zakladatele na vyšehradském Slavíně zahalena státní vlajkou. Na ni se skvěla vzpomínaná věta. Její obsah byl podtržen mnohaletými dramatickými zkušenostmi českého skautingu. Stovky jeho odchovanců položily životy za svobodu vlasti v boji proti nacistické totalitě a další plnili svůj skautský slib odporem k totalitě rudé. Mnozí z nich za to obětovali život nebo strávili mnoho let v komunistických věznicích. Nejčerstvější zkušenost s komunistickou totalitou vnímal v roce 1971, kdy byla Svojsíkova slova na jeho hrobě poprvé presentována, každý československý občan. Ona zkušenost přijela do naší vlasti v noci z 20. na 21. srpna 1968 na sovětských tancích, které zlomily krk sotva vypuklému pokusu o demokracii a návrat občanských svobod. Také proto se zdála být Svojsíkova doposud neznámá slova tak významná a dobově platná.

Jak to, že Svojsíkova varování před totalitou nebylo nikdy v oficiálních skautských materiálech vzpomenuto? A kde se tedy vzalo?

Ve vlasti se objevilo poprvé v květnu červnu roku 1968, kdy český skauting po dvaceti letech obnovoval svou organizační formu. Josefu Zikánovi - Bobrovi, který byl významným představitelem skautského dění zmíněného období, přivezl kdosi po návštěvě příbuzných v Kanadě jedno číslo časopisu, který si pod jménem Okruhy vydávali roveři soustředění v exilu kolem dr. Velena Fanderlika, poválečného starosty Junáka. V něm byla otištěna strojopisná vzpomínka Velena Fanderlika k dvacátému výročí Svojsíkovy smrti (článek vyšel současně také v exilovém časopise „Nový domov“). Fanderlik byl podle této vzpomínky jedním z těch, kteří se Svojsíkem bezprostředně hovořili po jeho návratu ze Sovětského svazu, neboť píše: „Mluvil jsem s ním naposledy, když se vrátil koncem srpna 1938 z Ruska, kde byl několik týdnů s výpravou našich tělocvikářů. Ulehl tehdy s těžkou angínou pectoris, ale to jsme nevěděli, že je to začátek konce. ‚To není skauting, co tam v Rusku dělají i když se to skautingu trochu podobá, asi jako Balilla v Itálii a Hitlerjugend v Německu. Všechno je řízené shora, chlapci nemají možnost se rozvinout. V tom ruském pionýrství je kázeň, ale pasivní kázeň, ubíjí to iniciativu a svobodu a to my nechceme. Totalita vyloučila skutečný skauting a skauting by měl vyloučit totalitu.‘ To byla poslední slova, která jsem od něho slyšel.“

Takhle se tedy se Svojsíkovým hodnocením totalitních režimů seznámili skauti kolem Josefa Zikána - Bobra, tedy pražští Psohlavci.

Jak se stalo, že toto důležité Svojsíkovo poselství – neslyšel-li je jen Velen Fanderlik sám – bylo zatlačeno na celou dlouhou historickou epochu pouze jeho apelem ke konání povinností? Předně proto, soudím, že k uveřejnění zásadního Svojsíkova hodnocení a pohledu na násilnické režimy, nebyla ani trochu vhodná doba. Souvislosti se sousedním hitlerovským Německem, které tehdejší oficiální politika Československa nechtěla příliš dráždit, byly ve Svojsíkových slovech jasné a srozumitelné a totéž se týkalo Sovětského svazu. Ten se zase stavěl do pozice spojence ohroženého Československa. Čeští skauti tak mohli jen těžko vydat svědectví, aniž by riskovali přízeň doposud jim nakloněné politické reprezentace, o prozíravosti svého právě zemřelého náčelníka. A připomínat Svojsíkova slova o tom co dokáže totalita po válce, v době kdy český skauting sváděl s komunistickými svazáky boj o vlastní život, bylo teprve sebevražedné.

Nám však neuškodí si Svojsíkova slova občas připomenout.

JZP

877× 28. březen 2013 v 20:38