Za bratrem PhDr. Karlem Průchou - Rolfem

(3. dubna 1908 – 22. července 1991)

Skautovat začal brzy po první světové válce v Klatovech. Po ukončení vysokoškolských studií a lektorském působení v Lyonu, přijímá br. Průcha místo profesora na gymnasiu v Praze, Křemencově ulici. Zde se setkává s tehdejším náčelníkem Svazu skautů a skautek A. B. Svojsíkem.

Toto setkání mělo pro bratra Průchu (ale také pro český skauting) rozhodující význam. Začal ve skautingu intensivně pracovat. Zpočátku působil ve výchovném odboru Náčelnictva svazu, později se stal jeho předsedou. V roce 1937 byl Karel Průcha ve vedení čsl. výpravy na V. světovém skautském jamboree v Holandsku.

Po nacistické okupaci, v květnu 1945, je bratr Průcha jedním z těch, kteří připravují obnovu činnosti skautské organizace. Spolu s Jaroslavem Novákem - Braťkou řídí účast skautů a skautek v revolučních dnech. Pár týdnů po květnové revoluci řídí první svobodné kursy a Lesní školy. Přednáší na nich novým a mladým skautským vůdcům a vůdkyním.

Rediguje časopis „Činovník“. Opět je předsedou výchovného odboru. V jeho péči vychází publikace „Junácké táboření" a pohled na dvacet pět let činnosti českého skautingu s názvem „ Jak jsme začínali“. V jubilejním roce 1946 stojí Karel Průcha v čele Svojsíkova závodu, jehož je autorem a tvůrcem. Významná byla jeho úloha při účasti našich skautů na jamboree Míru v Moissonu ve Francii v roce 1947.

Po tragickém únorovém puči v roce 1948 a následné likvidaci skautingu, se bratr Průcha, s několika dalšímu činovníky, aktivně zabýval přípravami na znovuobnovení skautingu v demokratické společnosti. V roce 1951 byl za tuto činnost zatčen. U soudu byl označen za hlavu „vlastizrádné skupiny ve službách západních imperialistických centrál“. Odsouzen byl na 15 let. Prošel nejrůznějšími věznicemi a koncentračními tábory. Od jáchymovských uranových dolů až po vězení v Leopoldově. Ani tady nepřestával myslet na skauting, na jeho budoucnost o které nepochyboval. V neuvěřitelně těžkých podmínkách komunistických kriminálů se mu podařilo – spolu s Františkem Němcem, skautským spolubratrem a komplicem z procesu – sestavit a dostat do civilního bezpečí programové materiály pro práci a činnost českého skautingu po pádu totalitního režimu.
Karel Průcha se vrátil domů po 13 letech. Vězení mu podlomilo zdraví. Byl však připraven nastoupit do skautské služby, ukáží-li se pro to příznivé okolnosti. Dokázal to na jaře osmašedesátého roku. Stál v prvních řadách obnovovatelů našeho skautingu. Byl členem Náčelnictva CHK, opět předsedou jeho výchovného odboru a šéfredaktorem časopisu Skauting, který své jméno získal především jeho přičiněním, lépe řečeno díky „průchovské“ neústupnosti.

Okupace republiky 21. srpna 1968 sovětskými vojsky aktivizovala tzv. stranickou skupinu KSČ v naší skautské organizaci. Na junáky komunisty, naslouchající příkazům stranických orgánů, se nabalila řada servilních přisluhovačů. Tahle „šmucig“ parta, jak by je nazvali naši hebrejští bratři, tihle křiváci, po žižkovsku, v tomhle čase ani na chvíli nezaváhali. V rámci „očisty“ podle komunistického receptu a pokynů normalizátorů vybavili několik skautských činovníků nálepkou „pravicový živel“. Prvním takto označeným byl Karel Průcha. Z důvodů „ideových nedostatků“ byl zbaven místa šéfredaktora Skautingu. Časopis byl převeden pod péči stranické skupiny a přejmenován na Junáckého činovníka.

Bratr Průcha, na rozdíl od mnohých významných představitelů Junáka, nenapsal a nepronesl, v tom čase velké morální zkoušky, jediné slovo, které by se dostalo do rozporu s jeho skautskou ctí a čistým charakterem. Nebyl to on, kdo řekl a podpořil svým jménem v tom smutném čase, že skauting (soudruzi, dříve bratři) vlastně nikdy žádnou ideologii neměl. Karel Průcha o ni naopak dobře věděl, věřil ji, žil ji a jak mohl tak ji propagoval a šířil.

Karel Průcha byl také jedním z toho mála skautů, co rozpoznali nebezpečí vlivu komunistů, svazáků a pionýrů zaplevelující obnovujícího se Junáka v roce 1989. Varoval marně před tímto nebezpečím. Málokdo tehdy jeho hlasu naslouchal. Všichni se radovali, že můžou z pod uhlí vytáhnout staré prapory a konečně zašít díry od molů ve skautském klobouku, protože už se zase mohl nosit. To bylo pro nás důležitější. Skautské obci, v tom dychtivém čase po listopadu a v letech příštích, bohužel pramálo záleželo na tom v jakém skautingu budou staré prapory vlát, hlavně když je bylo možné vztyčit. Karlovi Průchovi na kvalitě a podobě skautingu záleželo ovšem ze všeho nejvíc. Neměl žádný starý prapor ani skautský klobouk. Věděl však jaká by měla být úloha skautského hnutí ve společnosti a věděl o jeho výchovných prioritách. Škoda, že jsme mu nenaslouchali.

 Skláníme se v hluboké úctě před památkou tohoto neobyčejného člověka a slibujeme, že také v jeho odkazu budeme hledat cestu pro náš skauting.

Tapi (ČIN 1991)

SLIB – vzpomínka na bratra Karla Průchu

717× 23. březen 2013 v 0:00