Nová 38. kapitola
Skautské jaro z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
13. oddíl svazových oldskautů na vernisáži výstavy skartáží
Kalendář oznamovatele
říjen 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | |
7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 |
14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 |
21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 |
28 | 29 | 30 | 31 |
listopad 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | ||||
4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 |
18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 |
prosinec 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | ||||||
2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 |
9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 |
16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 |
23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 |
30 | 31 |
Br. Scamp, příběh skauta
21. únor
br. Scamp, příběh skauta…
Čtrnáctého dne Měsíce padajícího listí nás opustil navždy nejstarší člen našeho Svazu, bratr Stanislav Žalud – Scamp.
Mnozí z nás, co jsme jej znali, víme, jaká je to ztráta. A to nejen pro Svaz ale pro celé lidské komunity, ve kterých se br. Scamp pohyboval. Ať to je skautská, bez ohledu na organizaci, komunita architektů a projektantů, kulturní nebo politická. Zástupci těchto „bublin“ jsme se v hojném počtu sešli v loňském roce na oslavě jeho famózních devadesátých narozenin, které oslavil v plné síle.
Všechny tyto směry zvládal Scamp pojmout, být v nich jako doma, vždy se skutečně širokým rejstříkem znalostí, přehledem, otázkami a připomínkami provokujícímu k hlubšímu přemýšlení nad tématem. Mnoho z nás, kteří měli možnost strávit se Scampem více času, ať při jeho cestách do Prahy, tak u něj, na jeho chalupě, větrném mlýnu u Přerova, budeme na tyto chvíle vzpomínat s velkým vděkem. Ať už jsme diskutovali o skautingu celkově, metodice skautské výchovy, výstavbě Lesní školy, politice, životě nebo jen tak o věcech podružných, vždy jsem si odnesl něco zajímavého, pozitivního, neotřelého…
Bratr Scamp byl od mládí aktivní nejen ve skautingu, ale i ve veřejném životě, což mu přineslo mnoho nepříjemností a jak osobního, tak profesního strádání.
Byl také nositelem nejvyššího vyznamenání Svazu, a to Čtvrtého orlího pera.
Není účelem tohoto krátkého příspěvku popsat jeho životní pouť, jelikož to již provedlo mnoho jiných.
1) na stránkách Paměti národa naleznete jak zvukový, tak písemný záznam rozhovorů, které s ním udělali před několika lety:
https://www.pametnaroda.cz/cs/zalud-stanislav-1932
https://www.pametnaroda.cz/cs/zalud-stanislav-20190610-0
2) k příležitosti jeho devadesátých narozenin sestavil a vydal ber. Drabek – Dazul z Kateřinic knížku „Duše skuta, srdce kovboje“, která obsahuje příspěvky lidí z různých oblastí a oborů, kteří bratra Scampa znali, a to včetně velice obsáhlého množství fotografií.
3) v roce 2011 moje dcera Kateřina, tehdejší nastávající maturantka na gymnáziu v Čakovicích, jako svoji seminární práci zpracovala krátký životopis br. Scampa pomocí několika dlouhých rozhovorů a vyprávění, které s ním udělala. Je to zajímavý pohled na Scampův život očima osmnáctileté studentky.
4) během pohřebního obřadu v kostele sv.Vavřince v Přerově přečetl bratr Ham tento vzpomínkový dopis:
Milý Scampe,
dnešek se na našem Táboře teda opravdu povedl. Nějak jsem nedbal Tvé rady, že základem každého přenocování v přírodě je zajistit si teplo a lehnout si tak, aby se mi východní slunce ráno opíralo do plachty – a pořádně jsem se nachladil.
No aaaa, milý Scampe, vzpomínáš, jak jsi mě na Valašské lesní škole napomínal, že tímto způsobem sekání špalků ohrožuju nejen ten špalek spodní, centrální, ale i svoje nohy „Míň síly“ – říkal jsi, „a více techniky, pořádně se u toho rozkroč“ – no – dneska jsem se trefil kalačem do kotníku tak, až se mi smáli, že jsem skutečně Trefilík. Příště už budu opatrnější, slibuji. Víš Scampe, kluci často vzpomínají, jak jsi za námi přijel a mluvil o skautství. Jak se od Tebe naučili rozlišovat co je národovectví a co vlastenectví, a které z těchto slov je dobré v oddíle pěstovat. Seděl jsi tam obklopený kluky různého věku a já pozoroval, jak hltají každé Tvoje slovo a znovu jsem si vybavil ty debaty na Bařince, kde jsi s impulzivitou Sobě vlastní přesvědčoval okolí o tom, že „Generační problém tu neexistuje prvoplánově, ale že si ho sami vytváříme tím, že se vzájemně neposloucháme!“
Teď, když tu takhle u petrolejky sedím, si čím dál tím víc uvědomuji, s jak vzácným člověkem jsem si daroval přátelství. Víš, Tvé přímé srdce mě nemálokdy přivedlo do konfliktu s realitou. Tak jako když jsem s Tebou diskutoval, jak je naší křesťanskou povinností ledacos strpět a ty jsi mě pozorně vyslechl a pak pronesl: „Podívej Hame, klidně buďme křesťané, ale nebuďme blbí“.
Víš Scampe, není tomu dávno, co za mnou přišlo vlče Fanda s tím, že se do něj spolužáci ve škole ošklivě navážejí, ale že někde jako ministrant při katechezi zaslechl, že násilí není křesťanské. No, odpověděl jsem mu stejně, jako Ty tehdy mě a o pár dnů později mi volal jeho rodič s tím, že Fanda ve škole přetáhl násilníka aktovkou tak, že mu tekla červená a paní učitelce argumentoval, že je sice křesťan, ale ne blbý.
Milý Scampe, když to teď čteš, snad jsi rád, že Tvůj vliv na nás obsáhl hned několik skautských generací ba i ovlivnil klidný chod našeho školství, i když jen lokálně.
Víš Scampe, vykouknul jsem na chvíli zpoza plachty a spatřil čiré nebe plné hvězd, démantů to chudých a padla na mě trochu bázeň. Víš přemýšlím teď, proč vlastně pláčeme, když přijdeme o někoho, na kom nám záleželo. O někoho blízkého. Myslím, že to je proto, že právě ona blízkost, něčí smrtí, jen tak nezmizí, že se naopak prohloubí až k samotnému našemu prameni – až k naší duši. Myslím si, že pláčeme proto, že nás po ní ten dotyčný hladí a my cítíme jeho přítomnost tak, jako nikdy.
Víš Scampe, bavili jsme se spolu i o smrti a její nevyhnutelnosti pro každého z nás, ale o tom snad až v dalším dopise, napíši, jak jen mi to pohoda na táboře dovolí.
Petrolejka už Scampe pomalu dohasíná a já jí musím dolít, aby první hlídka měla celou noc své věčné světlo pro hlídkový deník. Brzo také vstávám, neboť vyrážím s rovery na východ slunce. Ne že by to sami nezvládli, ale chci jim být blíže – a jak je tohle moc důležité – to vím také od Tebe.
Jakmile se ten ohnivý kotouč ráno vyhoupne zpoza valašských kopců a světlo prosvítí tamní široké paseky a rozjitří se den, budeš tam tentokrát se mnou i Ty, hladit mě po duši a být mi petrolejkou po zbytek mého života.
Oči se mi zavírají.
S hlubokou úctou k Tobě,
Tvůj Ham.
Co ještě dodat závěrem, snad jen do současnosti přeformulovaný můj příspěvek na obálku zmíněné knížky o životě skauta a kovboje……
Jeden lidský život může být dlouhý i krátký, plný či prázdný, inspirující či bezvýznamný, povznášející nebo depresivní, naplněný lidskou pospolitostí nebo žitý v opuštění, probíhající v ohrožení a nedostatku nebo uspávaný přebytkem a marnotratností, stoupající skrze tvrdou práci k úspěchům a uznání nebo klimbající ve své rezignovanosti a lenosti……
Málokterý lidský život však dovede posbírat snad všechna výše zmíněná pozitiva. Jeden člověk toto zvládl, přičemž se stal inspirací mnoha ostatním. Ať spolupracovníkům, kolegům, přátelům a kamarádům, nebo skautům a skautkám…
Petr Mach - Ledňáček
Peťa115× 21. únor v 21:25